Hory a historie horolezectví
První expedicí, která se počítá do historie horolezectví, byla expedice čítající asi 20 členů. Tuto expedici vedl Antoine de Ville na alpský vrchol Mont Aiguille ve Vercors, který byl do té doby nazýván Nedosažitelný.
Počátky historie horolezectví
Počátky historie horolezectví v Evropě by se daly datovat do doby kolem 16. století, kdy se zejména v Alpách začal rozmáhat lov kamzíků a sběr minerálů pro klenotnické účely.
Josias Simmler
První historicky vytvořenou metodickou příručkou pro horolezce té doby, bylo pojednání J. Simmlera z Curychu „O těžkostech cestování v Alpách“, která nesla mnoho poznatků o přírodě, morfologii ale i povětrnostních podmínkách panujících v horách. Zároveň přinášela i velkou řadu rad, jak se vyvarovat lavinovým nebezpečím, trhlinám na ledovcích a jak používat správně lana a boty opatřené hroty.
Josias Simmler žil v letech 1530 – 1576. Byl to švýcarský teolog, klasik a autor výše zmíněné publikace. Jeho kniha o cestování v Alpách vznikla na popud tomu, že chtěl, aby jeho rodná země vzešla více do povědomí svých obyvatel. Kniha byla znovu vydána v letech 1633, 1735 a nakonec ve francouzském překladu, s poznámkami a přílohami v roce 1904.
Sportovní lezení v horách
V devatenáctém století se začala psát historie horolezectví se sportovními ambicemi. Po zdolání většiny horských kopců zůstali nepokořeny jen štíty, které byly obtížně přístupné a jejich zdolání vyžadovalo vytříbenou horolezeckou techniku.
V té době přišli na řadu horolezecké spolky, které začali rozvíjet sportovní část horolezectví. Nastalo období vzniku horolezeckého sportu. Tím, že většina cílů byla zaměřena na Alpské vrcholy, vznikl termín „alpinismus“.
Hon za zdoláním vrcholů
Začal hon za zdoláním vrcholů Alp. Začal vývoj technického lezení a vývoj technického vybavení. Odvážné prvovýstupy se začaly psát od roku 1865.
Výstup na Matterhorn
První pokusy o zdolání vrcholu Matterhorn/Monte Cervino se uskutečnily již v roce 1858. Tehdy je podnikali lovci z Val Tournanche. Mezi nimi byl i domorodý lezec J. A. Carrel. O dva roky později se na horu vydali bratři Parkerové z Liverpoolu. I v roce 1961 se pokusily o zdolání této hory, avšak také neúspěšně.
V roce 1960 se pokusily o výstup také V. Hawkins a prof. Tyndall, vedeni J. A. Carrelem a Benneem. Také neúspěšně. Více o tomto výstupu a všech dalších (i těch úspěšných) se můžete dočíst v článku Historie výstupu na Matterhorn.
V roce 1865 se odehrál dramatický výstup na Matterhorn uskutečněný E. Whymperem a M. Crozem. Završení všech těchto náročných výstupů bylo zdolání hory Eiger v roce 1938, který uskutečnil A. Heckmair, L. Vörg, F. Kasparek a H. Harrer.
Poté se pozvolna horolezecký nápor začal přesouvat do velehor v Himalájích. Tento postup a vývoj horolezectví však velmi zpomalila druhá světová válka. Brzy po jejím skončení byl však dobyt první osmitisícový vrchol, a to vrchol Annapurny v roce 1950, horolezci M. Herzoga a L. Lachenala.
Vývoj technického lezení
Kolem poloviny 20. století byl zaznamenán nejen velký vývoj technického lezení, ale také zároveň vývoj samostatných technik lezení a jištění. V této době byli tři nejvýznamnější průkopníci žijící na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Prvním byl Hans Fiechtl, který jako první použil zatloukanou skobu, které se začalo říkat „fichtle“. Druhou nejvýznamnější osobou byl Otto Herzog, který poprvé pro horolezecké účely použil, a později i zdokonalil, hasičskou karabinu a rozvinul techniku jištění.
Třetí a zároveň největší osobností je Hans Düfler, po kterém zůstala řada lezeckých technik, zejména v lezení ve spárách, kyvadlový traverz, slaňovací techniky i využívání tahů lana v postupu.
Krize v historii horolezectví
Největší krize horolezectví však nastala v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy se do skal začali velmi často usazovat skoby a nýty. Díky velmi častému osazování horolezci zjistili, že lze tímto způsobem vylézt každou stěnu. Při návratu hledání cesty zpět k volnému lezení asi nejvíce uspěl Reinhold Messner. Pochopil, že nasazením veškerých technických horolezeckých pomůcek je možné dobít každou horu.
V dnešní době zůstal zachován ideál tradičního lezení v oblastech pískovcových skal, jako je Sasko, České Švýcarsko, Adršpach, Hrubá Skála, kde byla tradice přísně dodržována už od 20. století. Díky emigraci saského horolezce Fietze Wiessnera se tento tradiční způsob lezení rozšířil i do Ameriky.
Volné lezení se však prosadilo na konci sedmdesátých a osmdesátých let 20. století kdy jej R. Messner dostal zpět do hor a Američané do skal. Tento směr udává vývoj sportovního lezení i směr vývoje technických pomůcek pro dnešní dobu.
Reinhold Messner
Reinhold Messner se narodil v roce 1944 v Jižním Tyrolsku (dnešní Itálie). Messner je významným horolezcem, cestovatelem a spisovatelem. Je prvním horolezcem, který vylezl na všech 14 osmitisícovek.
Mezi jeho životní úspěchy patří zdolání Mount Everestu. Messner však nepodnikl obyčejný výstup. On ji jako první zdolal bez kyslíkového přístroje, a také jako první podnikl celý výstup jako sólo výstup. O jeho životě byl dokonce natočen film, který patří mezi nejlepší filmy o horolezectví.
Historie ledového lezení
Počátky ledového lezení bychom mohli sledovat už od prvních výstupů do hor alpským stylem, kde se překonáváním výškové bariéry vyšší než 2 700 – 3 000 metrů nad mořem, setkáváme s vodou v pevném skupenství. Již od počátku provozování horolezeckého sportu, byli horolezci konfrontováni s nutností překonávat dlouhé úseky a někdy i o různých obtížnostech.
V tomto charakteru ledového lezení se tato problematika udržela dlouho do sedmdesátých let dvacátého století. V té době se ve Skotsku začal vyvíjet sport zaměřený čistě na ledolezení. Jako samostatná sportovní disciplína. Do této doby se ledové úseky v horách překonávali pouze několika způsoby (Klasický styl, Technika deseti hrotů).
Ledolezení
Ledolezení a drytooling jsou horolezecké disciplíny, při kterých se využívají cepíny a mačky. Ledolezení se dnes rozdělilo na závodní a přírodní, kdy se závodní ledolezení dělí ještě na:
- lezení na obtížnost
- lezení na rychlost
Začátky sportovního lezení na umělé stěně
Sportovní výkony na uměle vytvořených stěnách bychom mohli zařadit už do přelomu 18. – 19. století, kdy byly první zmínky o lezení od učitele tělesné výchovy Johann Christoph Friedrich Guts Muthsa, který prvky lezení zapojil do gymnastiky.
Jeho nejvýraznější filozofie, ve které bylo lezení zahrnuto, se nazývala „Gymnastik für die Jugend‘‘. Dalšími velmi výraznými postavami, které přispěli při prvních počátcích v lezení, byli: Francois Reblais, Peter Lesgaft, Adolf Spiess.
Turneři
Jednou z nejvýznamnějších skupin sportovního lezení byly Turneři. Zakladatelem turnerského tělovýchovného sportu byl Friedrich Ludwig Jahn a Ernst Bernhard Eiselen. Turneři vnímali tělovýchovu jako cvičení s patriotickou výchovou a přípravou na osvobozeneckou válku. Bohužel tuto patriotickou notu později zneužil Německý turnerský svaz, který jí dal antisemitskou podobu.
Postupem času začali vznikat další spolky, které se nazývali „Turnvereiny‘‘ a byli přístupné širokým vrstvám obyvatelstva. Cílem tělesných cvičení byla vlastenecká výchova směřující ke sjednocení a obraně německého národa (Swierczeková). Jejich základní cviky se převážně skládaly z chůze, běhu, skoků, šplhu, hodů, střelby, zápasů apod. Velmi důležitou roli však hrálo nářadí a náčiní, jako je třeba hrazda, bradla aj.
Lezecké stěny
Do historie horolezectví patří jistě i historie lezeckých stěn, neboť samotnému horolezectví předchází většinou výcvik na umělé lezecké stěně.
Lezení na umělé stěny bylo velmi důležitou součástí výcviku armád. První stěny a výcviky lezců jsou známy již ze středověku. Tzv. žebříkáři byli nasazováni k výstupům na hradby. Byli nedílnou součástí obléhajících vojsk.
První (myšleno v moderní době) a zároveň velmi významná stěna vznikla ve Francii v období druhé světové války, kdy německá armáda zakázala vstup lezcům do lezecké oblasti Fontainbleau. Lezci lačnící po volnosti pohybu tedy neváhali a postavili si první umělou stěnu z kamenů poblíž města Seatle a nazvali ji Schurmanova skála.
Další stěny vznikaly až v poválečném období, kde byli zaznamenány v anglickém městě Leeds. Mnoho stěn začalo vznikat až později, a to kolem šedesátých let. Velmi důležitou roli ve vývoji lezení odehrála lezecká stěna v tělocvičně Uralského technického institutu v Jekatěrinburgu. Skutečný rozvoj lezeckých stěn byl však až od počátku osmdesátých let.
V České republice vznikla první stěna na konci osmdesátých let. Stěna byla poblíž Brna na pilíři nedostaveného mostu. Teprve v druhé polovině devadesátých let se skutečně začalo s budováním lezeckých stěn. Dnes je v Čechách mnoho stěn a boulderů, které využívá stále více lezců.
3 komentářů