Cesta Národním parkem Sarek

Původní plán na rok 2019, totiž vyrazit s osvědčenou partou do Tádžikistánu, se mi postupně přestával líbit, až nakonec v zimě padlo rozhodnutí – do Tádžikistánu se mi fakt nechce. A tak jsem začal přemýšlet co dál. Vymýšlet, jaká cesta by se mi líbila.


Naštěstí můj bratranec a kamarád v jedné osobě, Vláďa, má podobné názory na ideálně strávenou dovolenou, a tak jsme se poměrně rychle domluvili na společném letním treku někde ve Skandinávii. A jelikož je Vláďa dost flexibilní, tak nechal veškeré plánování na mně a já jsem se rozhodl dát druhou šanci švédskému Sareku, z něhož nás před dvěma lety vyhnal déšť, sníh a celkové vyčerpání…

Batoh s váhou nádherných 19 kilogramů

Abychom tentokrát nezačínali s pětadvaceti a více kilogramy na zádech, tak jsme museli poměrně značně redukovat množství vybavení a především jídla. Na snídaně padla volba na osvědčené ovesné vločky, tentokrát kvůli úspoře hmotnosti slazené javorovým sirupem, místo čokolády, s ovocem a oříšky. K obědům nebylo moc co měnit – celozrnné fit chleby nebo tortilly s nějakým salámem/sýrem.

Pouze u večeří se udála razantní změna. Vezli jsme s sebou výhradně balíčky lyofilizovaného jídla od Summit to Eat a Lyofood, které jsou sice drahé, ale odpadá nutnost večerního kuchtění jídla a hlavně jsou až děsivě lehké. Společně s optimalizací velikosti snídaňových a obědových porcí, jsme tak na 12 dní každý nesli pouhých šest (!) kilogramů jídla. Dohromady s ostatním vybavením vážil můj batoh nádherných 19 kilo a to jsem prosím táhnul zrcadlovku i stativ!

Zpáteční letenky do Kiruny (tam z Berlína, zpátky do Prahy) nás díky různým akcím a mým frequent flyer bodům, vyšly se skandinávskými SAS na krásných 5 200 korun i se zavazadlem, a tak jsme mohli konečně v polovině srpna letět.

Cesta Národním parkem Sarek
Konečně to vypadalo na den bez deště. Tedy parádní cesta. │ Zdroj: Honza Koptík

Cesta do divočiny 

Praha – Berlín – Stockholm – Kiruna – Murjek

Vstávání bylo velmi náročné, FlixBus na berlínské letiště Schönefeld vyrážel od Hlavního nádraží už ve 2:25 ráno. Naštěstí mám kolem sebe moc prima kamarády a tak jsem si na hlavák vezl zadek autem a nemusel řešit Uber nebo noční MHD…

Až v přeplněném autobusu (čekal jsem, že bude úplně prázdný) jsme se setkali s Vláďou a oba se vcelku marně pokoušeli aspoň na chvilku usnout. Berlínským letištěm jsme prošli trochu ve snách a v letadle do Stockholmu pokračovali v marných pokusech o spánek. Ten nakonec dorazil až na pohodlných lavičkách vnitrostátního terminálu letiště Arlanda a nechtěl nás pustit ani po opakovaných last calls k letu do Kiruny… Naštěstí jsme se oba z kómatu probrali včas a letadlo stihli.

V Kiruně hrozně lilo. A ujel nám jediný autobus do města. Naštěstí jsme ukecali dvojici zmatených Belgičanů, mířících do Abiska, a společně si vzali taxíka na nádraží. Po trochu zmatené jízdě, kdy si židák za volantem myslel, že chceme vyhodit na benzínce asi kilometr od letiště (a pět kiláků od města), jsme se konečně na to nádraží dohrabali. V pokračujícím dešti vyrazili pro plynové bomby a něco k snědku.

Famózní koblihy

Jako první jsme objevili malou benzínku v centru, kde měli úplně famózní koblihy s vanilkovou náplní! Bomby bohužel neměli, ty se nám nakonec povedlo sehnat až v Intersportu v centru a vlak v 16:50, směrem na Luleå, jsme stihli jen taktak. Na nástupišti nám dvojice místňáků poradila, jak koupit lístek online a tím něco málo ušetřit. Do vlaku s námi nastoupila ona dvojice zmatených Belgičanů, nedbaje na skutečnost, že Abisko je úplně na druhou stranu. Ale rozhodně jsme je tím nechtěli stresovat a pustili se do těch výtečných koblih.

V Murjeku, naší cílové destinaci, po šestnácti hodinách na cestách, to žilo bouřlivým večerním životem. Tedy alespoň ten jeden pán, který venku opravoval sekačku, vypadal, že si to dost užívá… Jinak úplně mrtvo, vylidněná vesnice uprostřed lesů, zamořených komáry. Hledání oficiálního placu pro stany jsme poměrně rychle vzdali. Stan jsme nakonec postavili za vesnicí u opuštěného skladu a před komáry utekli dovnitř. Udělali večeři a konečně, v osm hodin večer, zalehli k pořádnému spánku.

Cesta Národním parkem Sarek
Hledání oficiálního placu pro stany jsme poměrně rychle vzdali. Stan jsme nakonec postavili za vesnicí u opuštěného skladu a před komáry utekli dovnitř. │ Zdroj: Honza Koptík

První den

Murjek – Kvikkjokk – Pårek (24,7 km pěšky)

Ráno nás komáři neopustili a já si začal říkat, že tenhle výlet bude havárie. Bez repelentu, bez žádné ochrany, to nás ty potvory zase sežerou zaživa, jako první dva dny před dvěma lety… A tak jsme radši vyrazili na autobus Länstrafik Norbotten číslo 94 z Murjeku do Kvikkjokku. Čtyřhodinová cesta, zpestřená hodinovou zastávkou v depu v Jokkmokku, proběhla za neustálého klimbání. V poledne, po krátkém obědě v dešti u dřevěného kostela v Kvikkjokku, mohla započít naše dlouhá cesta.

Po pár stech metrech cesty Kungsleden, jsme předběhli ony Belgičany, kteří asi nakonec usoudili, že do Abiska přece jenom nechtěli. Ale komáři nikde! Paráda, třeba se ze Sareku přece jenom stáhli… Přelidněnou Kungsleden jsme opustili po osmi kilometrech a vydali se po menší, ale stále krásně čitelné stezce k maličké osadě Pårek a ven z lesa, abychom si už první den mohli užít výhledy. Počasí se mezitím krásně vybralo a na déšť už to nevypadalo a tak jsme, po téměř 25 kilometrech a jednom brodu, postavili stan nad hranicí březového lesa a vychutnali si svou první večeři z pytlíčku v divočině.

Druhý den

Pårek – Sähkok – Luohttoláhko (23,3 km pěšky)

Ráno jsme se probudili v mraku. A co víc, s dírou ve stanu. Nějaká myška nás chtěla v noci bez pozvání navštívit a plachtovina vnitřního stanu jí nezastavila. Tak jí Vláďa uprostřed noci vyhazoval zase ven. Plán vystoupat na nejvyšší horu masivu Pårte vzal rychle za své – mrak se z nás sice během snídaně (ve stanu) zvednul, ale na vrcholcích okolních hor stále zůstával. A tak majestátní Bårddetjåhkkå se starou observatoří na vrcholku odolala. A naše cesta vedla přes jeden sněhový most a jeden brod na hřeben Sähkok na obědovou pauzu.

Noční déšť krásně promáčel zem a tak jsem ještě před obědem měl úplně mokré boty. Už nikdy si nekoupím boty s textilním jazykem! Ale počasí pořád drželo a oběd probíhal ještě ve veselé náladě ve společnosti stáda sobů, kterým jsme asi vlezli doprostřed nějaké migrační trasy. Následoval (na doporučení švédského turisty, kterého jsme potkali hned ráno) traverz svahu, abychom řeku Ruopsokjåhkå brodili co nejvýše a vyhnuli se tak jejím skalnatým břehům níže po proudu. Brod se povedl na výbornou, jen ten traverz předtím vedl celou dobu kamenitým polem a to nás dost vyčerpalo, stejně jako následný prudký výšlap na okraj náhorní plošiny.

První škody

Nahoře to vůbec nevypadalo tak, jak podle mapy mělo… Pohodový sestup k další řece se změnil ve skalnatý sráz. No a tam jsem idiotsky sundal batoh a dost blbě ho opřel o skálu… Kupodivu opřený nevydržel a začal se z toho skalnatého svahu kutálet dolů. Prasklé tělo foťáku, který naštěstí zůstal funkční, a rozlomený stativ byly dvě největší škody tohoto zrychleného sestupu mého batohu. A když se k tomu přidal ještě začínající déšť, tak moje nálada klesla hodně nízko.

Déšť přerostl v pořádný liják a po brodu řeky Bálgatjåhkå jsme se konečně vyškrábali na náhorní planinu Luohttoláhko. Vláďa u toho dokonce zvládl zlomit hůlku, když se mu zasekla mezi kameny – snad aby těch škod dneska nebylo málo. Luohttoláhko je kamenitá pláň se spoustou jezer a jezírek a najít na ní místo na stan byl hodně tvrdý oříšek. Když se nám to konečně povedlo, tak jsme byli oba úplně promočení, batohy navlhlé, stan mokrý, nálada pochmurná…

Po celou dobu cesty se nám naskytovaly nádherné vyhledy. │ Zdroj: Honza Koptík

Třetí den

Luohttoláhko – Sarvesvágge – Niejdariehpvágge – Álggavágge (26,1 km pěšky)

Ráno bylo jakžtakž, neříkám hezké, ale alespoň nepršelo a tak nám věci trochu proschly. Byla hrozná zima a foukalo a nehostinná kamenná pláň se nám nijak nelíbila a tak jsme se vydali na sestup do údolí Sarvesvágge. Tohle údolí a zvláště chatička v jeho polovině má pro mě zvláštní kouzlo, neboť právě tady probíhal nezapomenutelný Den Sarečí pomsty, nejhorší den, který jsem kdy na výletech zažil.

Obloha se trochu roztáhla, oteplilo se a dokonce i na pár vteřin vykouklo sluníčko, takže to vypadalo na podstatně zábavnější den než před dvěma lety. Ale jen do chvíle, kdy po svačině a dramatickém brodu prudkého proudu řeky Sarvesjåhkå, přišel opět déšť. My tak celým údolím Niejdariehpvágge stoupali po obrovských kamenech a částečně sněhem v lijáku a ve velice skleslé náladě.

Déšť ustal, ale jen na chvíli…

Na druhé straně sedla déšť naštěstí ustal, kameny zmizely a místo nich nastoupil pohodlný mech a nízký vřes a my jsme si tak mohli vychutnat pohled do Álggavágge a na krásně tyrkysové jezero Álggajávrre. Řeku Álggajåhkå jsme přebrodili naprosto bez potíží. Vody v ní bylo opravdu pramálo – jeden z lidí, které jsme potkali včera, dokonce tvrdil, že viděl soba brodit jezero Álggajávrre, to se nám však moc nezdálo.

Už jsme byli spokojení, jak nám to odpoledne docela dobře vychází, že jsme téměř suší (kromě bot) a že bychom mohli postavit stan, když se přihnal další pořádný slejvák. Rázem jsme byli znovu promočení a mokrý stan stavěli zase za vydatného deště. Ten trval celou noc a půlku dalšího dne… Provazy deště hnané silným ledovým větrem, bičovaly stan a nás tak čekala další mokrá noc.

Deštivá cesta
Naše cesta byla více jak z poloviny dorpovázena deštivým počasím. │ Zdroj: Honza Koptík

Čtvrtý den

Álggavágge – Guohpervágge (13,5 km pěšky)

Ve tři hodiny odpoledne už nám došla trpělivost, a když malinko přestalo pršet, tak jsme se rozhodli vydat zase na cestu. Štěstí přeje odvážným a tak nám pršelo jen opravdu malinko a u brodu řeky Guohperjåhkå na nás dokonce na chviličku vykouklo sluníčko a odkrylo nám krásné meandry řeky Ráhpajåhkå. Pak se sice znovu spustil déšť, ale na to už jsme byli celkem zvyklí a rozhodli se nezoufat, počkat až se uklidní a postavit stan po dvou dnech opět na pořádném místě s malebným výhledem!

Museli jsme vypadat jako dva trollové při sezení na kamenech a čekání na konec dešťové přeháňky, protože jsme nechtěli stavět stan opět v dešti. Ale vyplatilo se a zase po dvou dnech jsme se mohli alespoň pohybovat venku a netísnit se u vaření a vybalování uvnitř stanu.

Štěstí přeje odvážným a tak nám pršelo jen opravdu malinko. dokonce na chviličku vykouklo sluníčko. │ Zdroj: Honza Koptík

Pátý den

Guohpervágge – Snávvávágge – Ráhpavuobme (21 km pěšky)

Ráno mrholilo a vlastně pak celý den mrholilo, ale tak nějak nám to už bylo jedno. Už jsme získali jistotu, že se večer dokážeme zahřát a usušit. Během dne jsme se naučili neřešit počasí a místo toho si užívat výhledy a krásnou krajinu.

Řeku Smájlajjåhkå jsme přešli po ocelovém mostě, který tu uprostřed národního parku Sarek trčí tak trochu nepatřičně a pokračovali dál podle krásného údolí řeky Ráhpajåhkå, které bylo “plné” stanů a lidí. Bylo znát, že tohle údolí patří mezi vyhlášená pitoreskní místa. Za brodem malé říčky Bielajåhkå se nám podařilo narazit na nového zástupce švédské flóry – lišku. Vůbec se nás nebála, dokonce bych řekl, že nás úplně ignorovala a klidně se producírovala asi třicet metrů od nás.

“Nádherné” březové lesy

Hodně nepříjemným, kluzkým a prudkým úsekem jsme vystoupali do sedla Snávvávágge, odkud byl nádherný výhled dále do údolí Ráhpavuobme plného meandrů, jezer, bažin a lesů. Právě tam vedla naše cesta. Těmi nádhernými březovými lesy jsme měli celý další den postupovat.

Po krátkém sestupu na dno údolí nás ty nádherné březové lesy přesvědčily o tom, že to zase taková legrace nebude. Hustá změť křoví, kapradí, stromků a různých dalších rostlin vyrůstala z totálně podmáčeného a rozbahněného terénu a nám stačila hodina chůze, abychom věděli, že cesta tímhle lesem bude muset být co nejzkratší. Naštěstí alespoň přestalo pršet a našli jsme v té džungli místo na spaní. Ale nic moc teda, žádný výhled, kolem stanu jen křoví a kmeny stromů. Jednoznačně nejhorší místo na stan za celou dobu.

Opět moment bez deště. Těch tu bylo méně, než více. │ Zdroj: Honza Koptík

Šestý den

Ráhpavuobme – Suorkitjåhkkå (17,6 km pěšky)

Ráno jsme nemohli věřit vlastním očím. Sluníčko a úplně vymetená obloha, nádherně modro. To by určitě byla škoda strávit v údolí mezi stromy a tak jsme se rozhodli z cesty uhnout na hřeben podle řeky Lulep Vássjájågåsj po nějakých deseti kilometrech. Kolem jezer Skoarkkijávrátja to ještě celkem šlo, ale zanedlouho přišlo zase bahno a bažinky a my jsme si začali trochu zoufat a toužebně vyhlížet řeku, podle níž bychom měli stoupat zpátky do kopců.

A tak, v naší lehkomyslnosti, jsme málem šlápli na obrovskou hromadu živé hmoty. Pár metrů přede mnou se najednou z naprostého ticha zvedlo cosi obrovského velikosti menšího slona a já měl okamžitě spodní prádlo zralé na přeprání. Ale nebyl to slon, byl to los. Chvíli na nás z těch svých dvou metrů výšky koukal a pak se líně odšoural pryč, lopaty na hlavě se mu pohupovaly dobré tři metry nad zemí… No klepal jsem se (a ne zimou) ještě dlouho potom.

Prý že je Sarek liduprázdné místo…

A jak už to tak s plány bývá, tak ani ten náš dnešní nevyšel. Chvíli po našem setkání s tím obrovským zvířetem jsme přišli k hluboké bažině. Cesta vedla skrz a to se nám ani trochu nechtělo pokoušet. Tak jsme to vzali kolmo na vrstevnice namáhavým pochodem hlubokým mechem, skrz křoví a husté stromoví. Ale nahoře, nad čárou lesa, se nám otevřel nádherný pohled na sluncem zalité údolí. Konečně venku!

A tak už tedy řeku Alep Vássjájågåsj jsme brodili mimo stromy, ve svahu hřebene nad údolím Ráhpavuobme. Od ní nás čekal ještě chvíli náročný a prudký svah, plný kamení a hustého vřesu až na úplný hřeben. No a tam jsme téměř šlápli na trojici švédů u stanu. Prostě si tam jen tak vychutnávali výhled u čaje. A pak že Sarek je liduprázdné místo – každý den jsme minimálně dva lidi potkali.

Po hřebenu se šlo krásně, za slunečného dne nám i ty brody vadily o něco méně, jen síly po prodírání lesem a náročném výšlapu ubývaly. A tak jsme se zaměřili na vrcholek Suorkitjåhkkå, odkud by mohl být nádherný výhled na deltu Ráhpaädno a jezero Lájtávrre. A taky že byl! Foťáky cvakaly naplno, krásnější místo na stan jsme si ani nemohli přát, naprostá paráda. Jen během večeře začalo pršet a to nás zase zahnalo do stanu. Nařídili jsme ještě budík na 4:30, abychom případně stihli východ slunce a za bubnování deště do stanu šli spát.

Ideální místo na stanování. U vody a s výhledem. │ Zdroj: Honza Koptík

Sedmý den

Suorkitjåhkkå – Niehtervágge – Dágarlåbddå – Rinim (21,2 km pěšky)

Budík jsme čtyřikrát posunuli, ale nakonec, v 5:30, sluníčko nad okolními horami konečně vylezlo. Východ to byl vskutku skvostný! Sedět zachumlaný ve spacáku na karimatce a sledovat ranní slunce nad deltou Ráhpaädno, to byl nejvíce romantický zážitek celého zájezdu. Výhledem na deltu řeky jsme se kochali i u snídaně (zase pražilo slunce), s balením jsme nepospíchali a vrcholek Suorkitjåhkkå se nám vůbec nechtělo opouštět. Nakonec jsme ale museli a údolím Niehtervágge a náhorní plošinou pod ním, jsme se dostali až ke svahům Dágarlåbddå. Do té doby cesta probíhala naprosto v pohodě.

Prudký svah, plný obrovských kamenů a křoví nám dal ale pořádně zabrat. Sice nabízel krásný výhled na severní část Sareku, ale chůze po něm byla extrémně složitá. Dolů jsme slézali hodinu a půl a i při vší té opatrnosti se mi podařilo zlomit hůlku. Už se to v Sareku stalo mojí tradicí. Při tomhle sestupu jsme si začali oba uvědomovat, že už toho máme vlastně plné zuby, že už jsme dost utahaní.

Dole na nás od chat v Rinim vyběhl pes. Naštěstí se spokojil jen se štěkáním, ale i tak jsme raději pár kilometrů popošli, aby se nás nerozhodl navštívit ještě v noci. Prošli jsme dalším nepříjemným březovým lesem a na travnaté pláni za ním postavili stan. Počasí zase krásně vyšlo a i tentokrát začalo pršet až v noci.

Počasí zase krásně vyšlo a i tentokrát začalo pršet až v noci. │ Zdroj: Honza Koptík

Osmý den

Rinim – Basstavágge – Bielajávrátja (24,6 km pěšky)

Ráno jsem si spokojeně pospinkal až do půl deváté, zatímco Vláďa už začal mít s naším spánkovým režimem na naší cestě (12 hodin denně) trochu problémy a byl vzhůru od šesti a pozoroval cvrkot kolem stanu. Úplně původní plán byl pokračovat dál údolím Rupsokbuollda, přebrodit někde soustavu jezer a pak zahnout k severovýchodu směrem na přehradu v Suorvě. Ale protože nám zbývaly ještě tři dny, tak jsme se rozhodli náš výlet protáhnout a po snídani se vydali do údolí Basstavágge zpátky k jezeru Bielajávrátja, kde jsme před třemi dny potkali při brodění lišku.

Cesta údolím nás nijak nenadchla, a tak jediným zajímavým okamžikem bylo asi setkání se švédskou dvojicí děda – vnučka (aspoň doufáme, že to byla vnučka). Pánovi bylo asi tak sedmdesát a nebyl pod velkou krosnou skoro vidět, ale klobouk dolů před ním! K odpoledni jsme se, za občasných přeháněk, konečně dostali skrz šedivé a smutné údolí Basstavágge k jezeru Bielajávrátja a oba už po osmi dnech notně unavení svorně rozhodli o brzkém postavení stanu. Zrovna zase vylezlo sluníčko, tak jsme se vyvalili u stanu, provedli nějakou tu hygienu a do stanu nás po večeři zahnal až ledový vítr. No a v noci zase začalo pršet.

Soustava jezer. │ Zdroj: Honza Koptík

Devátý den

Bielajávrátja – Guhkesvákkjåhkkå – Nienndo – Njavvebuolda (27,3 km  pěšky)

Ráno bylo tentokrát docela pošmourno, ale zase nám nepršelo (což se v Sareku dá považovat za krásný začátek dne), a tak jsme vyrazili ukousnout zase kus zpáteční cesty do Suorvy. Ani jednoho z nás už to moc nebavilo, měli jsme toho plné zuby (Vláďu navíc dost bolelo z hokeje porouchané koleno) a tak cesta probíhala většinu času mlčky.

U oběda na hřebeni Vuojnesskádde (krásný výhled) jsme trochu zmokli, most přes Guhkesvákkjåhkkå byl příjemným bonusem (alespoň jednu řeku jsme nemuseli brodit) a celou dobu jsme si gratulovali, že navzdory mapě vede po svazích hor směrem do Suorvy krásná pěšinka. Tedy až do doby, kdy jsme ji ztratili v hustém lese, kombinovaném s obrovskými kameny a bažinami plnými komárů.

Pak nás čekaly dvě hodiny trápení v hrozném terénu, “ideální cesta” pro naše unavená těla. O ty dvě hodiny později jsme konečně uznali, že cestu už dneska nenajdeme a raději postavili stan, rychle uvařili večeři a šli celí utahaní spát. Naštěstí jsme alespoň už viděli v dálce cíl naší cesty a tak nás aspoň těšilo, že zítra už ten dlouhý pochod dorazíme!

Naštěstí jsme alespoň už viděli v dálce cíl naší cesty a tak nás aspoň těšilo, že zítra už ten dlouhý pochod dorazíme! │ Zdroj: Honza Koptík

Desátý den

Njavvebuolda – Suorva (19,5 km)

Poslední den treku nás přivítal ledovým větrem a sluníčkem. Skoro se nám až nechtělo věřit, že jsme opravdu posledních pět dní neměli přes den déšť, který by stál za řeč. Tak teď už snad dojdeme v suchých botách (po prvních pěti deštivých dnech začaly pomalu schnout a poslední dva dny už by se daly prohlásit za suché).

Celé dopoledne bylo ve znamení hledání cesty, která byla nakonec podstatně níž, než bychom očekávali a našli jsme jí takříkajíc na poslední chvíli – těsně před závěrečným březovým lesem před přehradou v Suorvě.
V lese až na pár podmáčených a bažinatých míst žádné zádrhele nebyly a tak, o pár hodin později, už jsme se vyhřívali u stanu na naší “jadranské pláži” vedle přehradního jezera. Celý zbytek dne jsme likvidovali poslední zbytky zásob, vařili čaje a užívali si krásného slunečného odpoledne a snad poprvé za posledních deset dní se nám ani nechtělo do spacáku. Po západu slunce začali žrát komáři a ti nakonec rozhodli za nás.

Cesta, Sarek
Celý zbytek dne jsme likvidovali poslední zbytky zásob, vařili čaje a užívali si krásného slunečného odpoledne a snad poprvé za posledních deset dní se nám ani nechtělo do spacáku. │ Zdroj: Honza Koptík

Cesta do Kiruny

Suorva – Gällivare – Kiruna

V noci zase pršelo. Už asi taková klasika severního Švédska a ráno jsme byli hrozně líní balit stan a vůbec nikam se nám nechtělo. Naštěstí byl odjezd autobusu číslo 94 v deset dopoledne silná motivace, a tak jsme se nakonec vykopali a došli na zastávku, kde jsme potkali (mimo jiné) moc prima a příjemný holandský pár a povídáním s nimi, si ukrátili tu půlhodinu do příjezdu autobusu.

Autobus byl docela plný a vymrzlý. Po chvíli začal řidič topit a pak zase přestal, jako kdyby se nás pokoušel na poslední chvíli nachladit. Ale ty tři hodiny jízdy do Gällivare jsme to vydrželi, co jiného nám také zbývalo. Skutečné dobrodružství začalo až tam. Nejezdily totiž vlaky, místo nich vypravily švédské dráhy náhradní autobusy, které však neměly pevný jízdní řád a kolikrát ani řidiči autobusů nevěděli, kam jedou a kdy, tak to byla trochu anarchie hodná Španělska, ve Švédsku bych ji rozhodně nečekal.

Po hodině a půl jsme nastoupili do zájezdního autobusu bez označení, který přijel s nějakým školním zájezdem do Narviku. Do Kiruny nás ale odvezl a nám už se sbíhaly sliny na ty výborné vanilkové koblihy z benzínky! Ty ale bohužel neměli a tak jsme místo nich koupili mufiny (zdaleka nebyly tak dobré) a vyrazili do kempu na poslední noc a hlavně konečně, po dvanácti dnech, TEPLOU SPRCHU!

Cesta národním parkem Sarek
Nádherný západ slunce ve Švédském národním parku Sarek. Byla to úžasná a dobrodružná cesta. │ Zdroj: Honza Koptík

Cesta domů

Kiruna – Stockholm – Praha

Sbalit v sedm ráno stan, dát ranní sprchu na probuzení, čokoládovou buchtu k snídani, nastoupit do autobusu na letiště, hodit batohy na bagdrop a nastoupit do letadla – takové bylo naše poslední ráno ve Švédsku. Oba už jsme se dost těšili domů! Ve Stockholmu jsme na přestup měli krásnou půlhodinu a tak nás převezli autobusem od jednoho letadla k druhému. Bylo to trochu natěsno, ale zase jsme nemuseli nikde zbytečně čekat a už v půl třetí jsme přistáli v rozpálené Praze.

A tím skončilo naše velké švédské dobrodružství, které bylo naprosto parádní. Vyčerpávajících téměř 250 kilometrů krásnou krajinou Laponska v drsných podmínkách, kdy nám všechno vyšlo, jak mělo. Dokonce i ten déšť spolupracoval a v posledních pěti dnech se omezil pouze na noční přeháňky, nikdy nám nesněžilo, teploty nikdy nebyly extrémně nízko, prostě naprostá paráda a zážitky na celý život. Prostě parádní cesta.

Na nervy jsme si v Vláďou ani po těch dvanácti dnech nelezli a tak jedinou kaňkou na jinak naprosto super dovolené bylo poměrně velké množství zničeného a poškozeného vybavení (prohryzaný stan, prasklý foťák, prasklý stativ, hůlka na dvě poloviny…). A kupodivu jsem si, navzdory celodenním pochodům, i dost odpočinul. Ono totiž nebylo moc co dělat, buď jsme šli, jedli, a nebo spali, nic mezi… A celou dobu jsem nemusel nic řešit a o ničem přemýšlet. Nebylo zde žádné náročné lezení po skalách, ale o to mě to celé více bavilo.

Celkové náklady a doporučení

Celá třináctidenní cesta (“dovolená”) nás vyšla na necelých 13 tisíc na jednoho, z čehož největší položky byly letenky (cca 5200 Kč), doprava po Švédsku (cca 3000 Kč), jídlo (cca 2500 Kč, největší položkou byly balíčky lyofilizovaných večeří) a pronájem satelitního messengeru (asi 1200 Kč). Satelitní messenger jsme vezli hlavně pro případ nouze a pro klid našich blízkých.Rozhodně bych jej pro návštěvu takhle odlehlého místa doporučil!

TEXT A FOTO: Honza Kuptík

0 komentářů

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *