Expedice Kavkaz 2017

Už pár let mám v hlavě tuto hojně navštěvovanou horu. Po zdařilém výstupu na Mont Blanc jsem se konečně rozhoupal a oslovil kamaráda Lukáše. Souhlasil. Celá expedice a výstup bude sloužit jako příprava na další velehory. Musíme vyzkoušet, jak budou naše těla reagovat na tak poměrně velkou nadmořskou výšku. Přípravy trvaly více než půl roku. Většina lidí odjíždí na tento kopec s cestovní kanceláří, která vše zařídí za Vás. My se rozhodli pro vlastní cestu.

Přípravy našeho dobrodružství

Náročnější, ale o to zajímavější. Kupujeme letenky dostatečně dopředu, tudíž za super cenu. První komplikace (a ohrožení expedice) přichází s vyřízením ruských víz. Je potřeba pozvání do země a na ambasádu není moc snadné se dopředu objednat. Po přečtení internetových doporučení, volíme cestu přes pražskou agenturu, která zařizuje nejrůznější víza. Největší strach mám, když svěřuji naše pasy spolu s plnou mocí k vyřízení.

Po 10 dnech se mé obavy rozplynou a já držím v ruce pasy s vyřízenými vízy. Nyní už zbývá jen nakoupit potřebné vybavení a jídlo na celou expedici. Většinu potřebného materiálu nakupujeme v obchodě Hanibal. Nic nebrání tomu vyrazit za dobrodružstvím!

Den odletu do neznáma

Můj pokoj připomíná jedno velké smetiště všemožného horolezeckého vybavení. Několik hodin před odletem dolaďujeme poslední nedostatky a batohy se zdají být nesnesitelně těžké. Házíme je na záda, zamykáme byt a hurá na letiště! Expedice Kavkaz 2017 vítej!

Komplikace na letišti přichází hned při odbavení, kdy na informační tabuli ne a ne se objevit čas odbavení našeho letu. Po konzultaci s letištním pracovníkem se dozvídáme, že naše letadlo má hodinu a půl zpoždění. Letecká společnost Aeroflot se ale nenechá zahanbit a každému cestujícímu vypisuje poukázku na večeři za 200 Kč.

Dvojitá večeře o půl jedné v noci opravdu potěší! Když přilétáme do Moskvy, čekají nás čtyři hodiny spánku na lavičce v letištním vestibulu. Pokračujeme vnitrostátním letem do Minerálních vod. Při přistávání ho konečně spatříme! Je to on. Mount Elbrus! To jsou ty dvě sněhová prsa, kvůli kterým se táhneme takovou dálku!

Na letišti nás hned oslovují místní agentury a mávají cedulemi se jmény. Vnucuje se mi žena a říká Kavalir, Kavalir. Já odhodlaně říkám, že nemám zájem a pokračuji dál. Lukáš říká: „Ty vole, vždyť je to tvoje jméno!“ Jsem tak unavený, že ani nevnímám, co paní říkala. Vracíme se a přiděluje nám taxikáře, se kterým pokračujeme tři hodiny autem směr centrální Kavkaz. Po cestě nás nejvíce fascinují volně se procházející krávy na zdejších hlavních komunikacích. O stylu jízdy našeho negramotného řidiče raději ani nemluvit. Prostě Rusko.

Jsme v základním táboře

V odpoledních hodinách konečně přijíždíme do pověstného kempu Saklya, na který jsem dostal doporučení na internetu. Máme se setkat s místní legendou Osmanem. Ihned nás srdečně vítají a my vysvětlujeme, co máme v plánu a co budeme od nich potřebovat. Oni už vše vědí. V tomto kempu je většinou nejvíce Čechů.

Je to pro ně každodenní rutina. Potřebujeme se přihlásit na imigračním úřadě, tzv. OVIR. Odevzdáváme pasy manželce Osmana, Ludmile. Prý vše vyřídí do tří dnů za poplatek 300 rublů. Stavíme stan a další ráno máme v plánu vyrazit na aklimatizační tři dny. Usínáme plni očekávání.

Dobrodružství začíná

Vstáváme brzy. Balíme batoh s potřebnými věcmi na 3 dny naší expedice. Je snad ještě těžší než při odletu. Zbytek věcí necháváme v depozitu v kempu pod zámkem. Osman nám naloží batohy do auta a jedeme se přihlásit na místní horskou službu. Tady sdělíme náš plán expedice a datum návratu. Pro případ záchrané akce.

Přijíždíme na konec vesnice Terskol k dolní stanici lanovky. Bereme batohy na záda a čeká nás 1 600 m převýšení do C1. Většinou po sjezdovkách. Tyto úseky lze obejít přes observatoř, ale my v rámci úspory času volíme, nejkratší cestu vzhůru. Batohy jsou těžší a těžší. Odhadujeme 22 až 23 kg. Pochod smrti. V pozdním odpoledni se doplazíme k Barell Campu ve výšce 3 600 m n. m. Zde stavíme C1 a trávíme noc ve stanu. Před spaním si užíváme krásné paprsky zapadajícího slunce. Pak se prudce ochlazuje a my zalézáme do peří.

Večerní diskotéka na dálnici

Ráno panují ideální podmínky a už se nám výrazně lépe dýchá. Vaříme čaj, jíme domácí tyčinky a balíme stan. Dnešním cílem je poslední výškový tábor u Diesel hut a aklimatizační výstup nad Pastuchovy kameny do 5 000 m n. m. Po nekonečném táhlém přesunu konečně přicházíme k Prijut 11.

Je tu dost živo. Jedna expedice za druhou z celého světa. Stan stavíme několik desítek výškových metrů nad ostatními. Dolní části jsou opravdu špinavé. Všude jsou zvratky špatně aklimatizovaných komerčních expedic. Vaříme oběd a pomalu se motivujeme na dnešní výstup. V rozbředlém odpoledním sněhu to jde velmi špatně.

Když už se konečně vydrápeme nad Pastuchovy kameny a míříme k pověstné zasypané rolbě, tak nás v cca 4 900 m n. m. zastavuje silný vítr a mlha. Otáčíme a míříme do tepla našich spacáků. Troufale zvažujeme výstup na vrchol již následující ráno, ale když se v dálce mihne první blesk, je rozhodnuto. Zítra musíme dolů. To ještě ale netušíme, co nás onu noc potká. Po hodině se začíná situace komplikovat, četnost blesků narůstá, začínají nás obklopovat ze všech světových stran. Kolem vládne panika. Všichni běhají a shazují svoje stany z hřebene dolů.

My se rozhodujeme pro držení pozice na našem relativně bezpečném místě. Veškeré železo odnášíme několik metrů za stan ke skále. Zvedá se vítr a my ani nedutáme, pouze na sebe házíme letmé pohledy zoufalství. Z našeho stanu se právě stala jedna velká disko koule. V rytmu mohutných hromů se stan rozsvěcí a zase zesíná. Ležíme uprostřed světelné show, kterou jsme si nezaplatili a modlíme se, ať už je ráno. Každý přemítá své svědomí, co komu udělal zlého, jakou má karmu a šanci na zásah bleskem. Celou noc nezamhouříme ani jedno oko a vytrvale držíme stanové tyče.

Asi dobrá karma

Žijeme. Ráno panuje vánice, vaříme snídani a vymýšlíme plán úniku směrem k základnímu táboru, jelikož toto počasí má vydržet nejméně další dva dny. V mlze, která by se dala krájet, zahajujeme sestup. U dolní stanice lanovky si najímáme místního taxikáře a on nám celou cestu do BC vypráví o muslimech. Dozvídáme se, že celý Kavkaz je založený na Islámu. Při poslechu muslimské hudby míjíme i několik mešit. V kempu sušíme věci a čekají nás dva dny odpočinku. Při příchodu se seznamujeme s českou expedicí, co zrovna dorazila s cestovní kanceláří. Večer nás čeká divoký večírek při vodce a šašlikách.

Podruhé pod prsama Yetiho

Za pár dní se domlouváme s novými kamarády z Česka, že ve čtyřech vyrazíme do C2 a další den se pokusíme o vrchol. Předpověď hlásá skvělé podmínky na další 3 dny. Je rozhodnuto. Opět balíme věci a vyrážíme nahoru. Tentokrát stavíme stany dva. Shodou okolností úplně stejného typu a barvy. Základem je u toho dobře vypadat. Pár okamžiků po postavení stanů začíná sněžit, což nás dost zaskočilo. No nic, zalézáme do stanu a den trávíme ve spacáku a čtením knížek o cestování. Plán je vyrazit ve 2 hodiny ráno nahoru. Aklimatizovaní jsme perfektně.

Ulomím rampouch a pokračuji

Jsou dvě hodiny ráno. My, celí rozlámaní vylézáme ze stanů a obouváme mačky. Pomalými kroky postupujeme vzhůru po nekonečné dálnici. U Pastuchových kamenů výrazně zesiluje vítr. S nově napadlým sněhem zkouší naši psychickou výdrž. Odoláváme statečně. Několik expedic na těchto místech otáčí.

Když se dostáváme k zapadlé rolbě do 5 000 m n. m., jsme hodně promrzlí. Většina z české expedice na tomto místě otáčí dolů. Trpí omrzlinami. Odlamuji rampouch z nosu a se skloněnou hlavou pokračujeme vstříc nehostinným podmínkám Kavkazu. Když se po více než hodině dostáváme do sedla v 5 300 m n. m., míjí nás člen české expedice, který to vzdal 200 m pod vrcholem a říká, ať okamžitě otočíme, že je to sebevražda. Strhl ho vítr na hřebeni.

Poté vidím Lukáše a nového kamaráda Honzu, jak otáčejí. Já právě bojuji se svým egem a rozhoduji se o pokus pokračovat dál, sám. Nechci už absolvovat nikdy tuto cestu znovu! Když se dostávám pod závěrečný traverz, vidím, že kluci pokračují ještě za mnou. K našemu neštěstí jsme se dostali do mraku a začínáme v důsledku velké vlhkosti prudce omrzat. Lukáš necítí prsty na nohou a já ruce. V hlavě mi zní slova mého oblíbeného učitele lezení z vojenské školy: „Vyprdni se na to, Ondro! Hrdinů jsou plné hřbitovy.“ Otáčíme a jdeme dolů. Nechceme tu umrznout, dnes rozhodně ne.

Po několika hodinách přicházíme ke stanům, balíme a jdeme do BC. Nepovedlo se. Psychicky nalomení a unavení přijíždíme jako po prohrané bitvě za ostatníma do tábora. Dozvídáme se, že několik lidí skončilo i u doktora se silnými omrzlinami. Sedíme u jednoho stolu a ukazujeme si omrzlé části těla. Zvažujeme ukončit expedici. Proklínáme místní předpovědi počasí, které nás natolik zklamaly.

Nikdy to neskončí

Po pár dnech opět začínáme cítit periferie těla a s tím přichází nová motivace. Poslední pokus na této hoře. Poslední pokus naší expedice. Všechno nebo nic. Balíme. Už bychom se tím mohli živit, vše jde, jak po másle. V odpoledních hodinách nastává ta samá, nikdy nekončící rutina. Ležíme ve spacákách v C2 a vaříme večeři. Ráno vyrážíme o hodinu později než při předchozím pokusu, kvůli zimě. Noc zahaluje mlha a my jsme jako na trní. Poslední noc, poslední šance na úspěch.

Jako přes kopírák, ale přeci jenom

Procitáme do jasné noci. Skoro bezvětří. Vyrážíme krok za krokem. Pokolikáté už touto nekonečnou dálnicí?! Je velmi náročné opět najít motivaci pro tu samou cestu, když víte, co Vás čeká. Vzhledem k lepším podmínkám se jde o mnoho lépe a my postupujeme o mnoho rychleji. Kolem 9 hodiny ranní jsme v sedle. Dáváme svačinu a čaj. Čeká nás traverz a závěrečný úsek k vrcholu.

Vše trvá hodiny. Na traverzu se potkáváme s komerčními expedicemi, které nás velmi zdržují. Dokonce mají i kyslíkové přístroje! Na Elbrusu?! Po překonání traverzu nemůžeme uvěřit svým očím. Guidi své klienty, napůl v bezvědomí spouštějí na lanech směrem k traverzu. Skoro bezvládná těla klientů se smýkají kolem nás. Mají výškovou nemoc z důsledku špatné aklimatizace. Snažíme se tímto pohledem zbytečně nerozptylovat a pokračujeme se sarkastickým úsměvem dál k vrcholu.

Na planině pod vrcholem již jdeme vesele, dokonce si pobrukujeme známé písně. Když přicházím na vrchol, zažívám nejkrásnější pocit na světě. Je mi 22 let a já stojím na nejvyšší hoře Kavkazu společně s Lukášem a Honzou. Výhled široko do dáli, emoce, žádné obavy, úsměvy na tváři a hlavně splněný velký dětský sen! Expedice byla úspěšná! Tímto se nám otevírají brány pro himálajské horolezectví. Zatancujeme si náš vrcholový taneček, pár fotek a mizíme dolů slavit.

Splněný sen

Máme to za sebou! Podařilo se nám zdolat vrchol Mount Elbrusu – 5 642 m n. m. To bylo to, proč jsme vážili tak dlouhou a komplikovanou cestu. Matička Kavkazu, připomínající ženská ňadra, je naše! Poslední dny trávíme v základním táboře a připravujeme se na odlet domů. Domlouváme expedici Cho Oyu 8 201 m n. m. na září 2018. Tyrkysová bohyně. Neskutečné. Nikdy nevíte, na koho narazíte a jak moc vám změní život. První osma, první velké společné himálajské dobrodružství, je na dosah! Odlétáme domů. Živí, zdraví, jen trošku omrzlí. Hoře zdar!