Sedím spolu s kamarádem Lubošem a jeho ženou v zapadlém hostelu v El Chaupi, pod Iliniza Norte. Je pátek 14.6.2019. Snídám jogurt a popíjím kávu od Vasila. Je to týden od neúspěšného pokusu na Chimborazo (6263m). Mezitím jsme stihli procestovat kus Ekvádoru, projít se kolem kráteru Quilotoa, setkat se s indiány a ochutnat místní kuchyni. Taky jsme poznali sílu mocných Kordiller. Číst více: „Cotopaxi 5897 m – Ekvádorská erupce“
Původní plán na rok 2019, totiž vyrazit s osvědčenou partou do Tádžikistánu, se mi postupně přestával líbit, až nakonec v zimě padlo rozhodnutí – do Tádžikistánu se mi fakt nechce. A tak jsem začal přemýšlet co dál.
Naštěstí můj bratranec a kamarád v jedné osobě, Vláďa, má podobné názory na ideálně strávenou dovolenou a tak jsme se poměrně rychle domluvili na společném letním treku někde ve Skandinávii. A jelikož je Vláďa dost flexibilní, tak nechal veškeré plánování na mně a já jsem se rozhodl dát druhou šanci švédskému Sareku, z něhož nás před dvěma lety vyhnal déšť, sníh a celkové vyčerpání… Číst více: „Národní park Sarek jako srdce švédského Laponska“
Pokračování prvního dílu: Cesta vypadá celkem dlouho lépe, než jsme předpokládali. Nakonec dosahujeme hranici sněhu. Někteří z nás nandávají mačky, jiní pokračují bez. Za nedlouho narážíme na lavinu, kterou jsme viděli na fotkách. Ve skutečnosti je mnohem větší a impozantnější než na obrázku. Člověk si v tu chvíli připadá jak nicotná tečka. Na klidu nám moc nepřidává ani fakt, že je vidět prasklina táhnoucí se od odtrhu a čeká na svou příležitost. Je slyšet praskání všude kolem, dokonce během svačiny i vidíme, kde se to vysypává. Není to po cestě, ale příjemný pocit to stejně není. Na skupině je vidět váhání. Většina členů ještě nebyla ve 4 000 m.n.m., takže by si rádi tuto magickou hranici splnili. Dáváme si dohodu, rychle tam vylezeme, ale nejdéle kolem druhé odsud mizíme.
Číst více: „Tádžikistán 2019 aneb pár kamarádů v horách – Díl 2.“
Tak po půl roce je to tady. Finální balení, převažování krosen a může se vyrazit. Čeká nás let do Istanbulu a pak hlavního města Tádžikistánu – Dushanbe. Na letišti si necháváme zabalit naše cenné krosny. Přeci jen v nich je spoustu jídla, střechy nad hlavou a vůbec, člověk k nim má prostě po tolika letech citový vztah. Posíláme je do útrob letiště a jdeme čekat na letadlo. Už při čekání potkáváme 7 chlapů ve věku našich otců, co mají stejný cíl. Že by hory v takové dálce byly plné zase jen Čechů? Uvidíme. V letadle sedíme s nimi, tak zjišťujeme, co mají v plánu a vyprávíme si zážitky z cest. Chlapi se toho nebojí a prolévají hrdlo Ginem a Whisky.
Číst více: „Tádžikistán 2019 aneb pár kamarádů v horách – Díl 1.“
Konečně je snad vše sbaleno, nakoupeno, připraveno a my můžeme vyrazit směr letiště. Jedu s přítelkyní autobusem a šimrá mě v zádech. Takový ten pocit, že to bude tentokrát o něco vážnější než jen wellness výlet na Sněžku. Na letišti se snažíme sbalit naše expediční vaky tak, aby se vše vešlo do váhových limitů. Nevěřili jsme, ale vešlo! Rozloučení, zatlačené slzy a hurá do země vzdálené.
Tento plán mám v hlavě již dlouho. Jména štítů a mixového lezení, jako jsou: Kozí štít, Žeruchovky, strmé žlaby v okolí, Karbunkulový hřeben a v neposlední řadě pohádková, ale zároveň tajemná Jestřábí věž. Vše se nachází v krásném údolí u Zeleného plesa, kde naleznete i chatu Brnčálku.
Číst více: „Velikonoční Jestřábka“
V pozdním odpoledni vyrážíme z parkoviště směr Taschahaus. Cesta je velmi příjemná, vine se jako had údolím a lemuje řeku. Když už se konečně začneme blížit k chatě, zapadá slunce. Užíváme panoramata a smýkáme poslední metry. Bereme místa na matracích a připravujeme věci na zítra. Ještě nikdo v tuto chvíli nevěděl, co nás čeká. Kdybychom věděli, zasmáli bychom se tomu.
Číst více: „Zasněžené vrcholky Ötztalských Alp“
Když si člověk představí, že se rozhodne otočit dolů. Je to prohra? Ne, je to právě ono rozhodnutí mezi životem a smrtí. Při pobytu v horách, je velmi důležité si toto uvědomit. Jednou jsem někde slyšel, že není důležité být dobrý horolezec, nýbrž starý horolezec. Ani nepovedený pokus o moji devátou čtyřtisícovku, mě nezastaví.
Je to tady, konečně pět dní volna a my vyrážíme směr- italské jezero Lago di Garda. Proč? Cíl je jasný. Nalézt poslední vertikální metry před zimou.
