Himaláje
Od Jana Kavalírová

Himaláje: Výstup na Lobuche East 6119 m v očích Leoše Bařiny

Letošní rok není o nic příznivější pro cestování a především pro expedice v pohoří Himaláje nebo kdekoliv jinde. Ale nevzdávám se, stále věřím, že se nám podaří do Pamíru odjet. A tak se snažím trénovat, abych měl dobrou fyzickou kondici. A hle mám štěstí!

Himaláje: Jak to všechno začalo

18. března se dívám na facebook a vyskočí na mě zajímavá akce na Trávově stránce. A řeknu si proč ne? Napíšu tomu skvělému horolezci a pokusím se zjistit bližší informace. Velkou naději tomu nepřikládám, kvůli termínu nebo délce trvání expedice, ale aspoň si vyzkouším, jak to u známých horolezců chodí.

O den poději, 19. března si s Trávou voláme, má velmi sympatický hlas, a vše mě usvědčuje k myšlence, že on by mohl být tím ideálním průvodcem, kterého do nejvyšších hor člověk potřebuje.

Den třetí, 20. března již držím v ruce itinerář. Expedice Himaláje – Lobuche East trvá tři týdny, to by mě šéf mohl pustit, probleskne mi hlavou. Ale celá ta paráda nestojí málo. Mozek mi šrotuje, jak seženu, tak na rychlo téměř polovinu nutných peněz. Také jsem začal více sportovat a cvičit, aby se mi zlepšila fyzička, i když vím, že za tři týdny toho moc nenatrénuji.

Den pátý, 22. března si volám s Trávou a sděluji mu, že bych potřeboval ještě dva dny, abych se domluvil v práci. Šéf v práci mě překvapí svojí podporou a to mi dodává mnohem více aktivity a optimismu ve splnění mého snu. A když se dozvím, že s námi pojede i další úžasný horolezec Háček, jsem štěstím bez sebe.

Domlouvám, co se dá. Světe, koukej! Vrchař z Mikulova drží kliku Himaláje. A aby překvapení nebylo málo, pojedou s námi i dva moji kamarádi, které znám z předchozích expedic – Tom a Buřič. Himaláje, těšte se! 🙂

Expedice himaláje
Celá naše skupina. | Zdroj: Leoš Bařina

Káthmándú

12. dubna v pondělí odlétám s osmi člennou skupinou nadšenců do Nepálu. Celý den letíme přes hory, doly a moře a přistáváme v Káthmándú, kde nás čeká přivítání Trávy s Miri. Autobus nás poté veze do hotelu. Musím říct, že máme štěstí, protože zrušili karanténu. V hotelu osobně poznávám Honzu, je velmi sympatické, že se pro všechny účastníky snaží zajistit pohodlí.

Nejdříve musíme na testování a pak se celý den procházíme po Káthmándú, než zamíříme do Lukly. Zážitky z hlavního města popisovat nebudu, jen vypíchnu dvě věci. Tou méně příjemnou se stal tradiční místní proces pohřbů, který mi zanechal jizvu na duši, a mnohem příjemnější návštěva se konala v Opičím chrámu.

15. dubna ve čtvrtek kontrolujeme vybavení a výstroj a poté odlétáme do Lukly, kde má začít naše dobrodružství v pohoří Himaláje. Naším plánem je výstup na šestitisícovou horu, a proto se nejdříve musíme týden aklimatizovat. V takové výšce je hodnota kyslíku totiž pouze okolo 45 % a aklimatizací se nejlépe předchází výškové nemoci.

Lukla

O letišti v Lukle jsem se dozvěděl a dočetl hodně, a když jsem tam byl, zjistil jsem, že je to prostě pravda. V nadmořské výšce 2 805 m se nachází velmi krátká přistávací dráha obklopená všudypřítomnými horami. To vše způsobí, že přistání a odlet si zapamatujete do konce života.

Naše letadlo těsně před přistáním zastihla celkem slušná turbulence, několik metrových propadů s celým letadlem nejen mě vyvolalo sevřený žaludek a zatuhlost od hlavy až k nohám. Naštěstí vše proběhlo v pořádku a můžeme sledovat, jak i ostatní piloti zvládají pokořit tuto letištní plochu.

Se zavazadly sestoupáme o dvě stě výškových metrů níže do vesnice Phagding. Spíme v lodžiích, což jsou zděné místnosti, v kterých je v noci chlad, v jedné nám dokonce teploměr ukázal 3 °C pod nulou, ale důležité je že za deště zůstanete v suchu.

Namche bazar

Druhý den nás čeká Namche bazar, na který se velmi těším, protože nás čeká pět fascinujících mostů. Ve skupince se držím vzadu a fotím. Po několika stovkách metrů se nacházíme v malé vesnici, kde vidíme kurt na badminton. Dostanu nápad a hned se snažím sehnat rakety s košíkem, musíme si badminton vyzkoušet v horách. Celé vesnické obyvatelstvo ožilo a nakonec jsme si s Jankem a Kamčou zahráli, samozřejmě za drobný peníz. První skvost.

Ale zpět k mostům, kvůli covidu sem jezdí málo turistů, a proto se před mosty netvoří i půl hodinové fronty. Obvykle se často čeká, než přejde karavana koní a jaků, kdežto nyní jsme z mostu mohli dělat fotky a videa.

Namche bazar nás přivítá jarním deštíkem. Nacházíme se v cca 3 400 m n. m., které s námi zatím nic nedělají. Namche bazar je známé z filmů a vyprávění, dýchlo na nás svojí úžasnou atmosféru.

K dobré aklimatizaci patří také hektolitry místního čaje. Naši šerpové Sabin, Naburas a Mailo nám ho dodávají v dostatečném množství. Šerpíci jsou velmi příjemní chlapíci, kteří nás budou doprovázet, a vlastně by se dalo říct, že i hlídat. Především Mailo má schopnost se objevovat prakticky všude, jako hříbeček z pohádky Mrazík.

Neobešli bychom se ani bez nosičů, kluků v converskách, kteří nesou na zádech třicet kilo. My jsme pro ně mnohdy zásadní výdělek, bez kterého nemůžou být zase oni. 

V lodžiích jsou deky a často i teplá voda, kterou jsme tam měli i nyní. Díky tomu hygiena proběhla, ale místo dek jsme využili raději naše spacáky, které jistě zahřejí více. Když už píšu o teple, musím se zmínit o tom, že ve společné jídelně se topí jen při večeři. Topí se totiž jačím trusem, kterého je málo a na celý večer by to nevystačilo. Upozorňuju, že toto topivo nesmrdí.

Hillary Memorial Viewpoint

Hillary Memorial Viewpoint 4 200 m n. m. je náš první aklimatizační výšlap. Cesta je krásná a pohodová, ale někteří členové expedice již pociťují, že jsou ve vyšší nadmořské výšce. Máme štěstí, že je pěkné počasí a tak se po vrcholové svačině všichni vracíme do Namche.

Užívám si sám sestup se sluchátky v uších a v tom zjišťuji, že nevím, kudy vede cesta na hotel. Jméno si nepamatuji a se svojí skvělou Angličtinou si nepomohu. Po půl hodině bloudění mezi uličkami Namche najednou vidím Háčka na terase, v jedné ruce drží banán a v druhé kolaloku. To mám ale radost.

Himaláj.
V pohoří Himaláje jsou všechny vrcholy překrásné. | Zdroj: Leoš Buřina

Namche bazar – Dole

Poprvé vidíme největší horu Himaláje, Everest. Je krásně a Everest ani nemá svůj proslulý větrný ocásek. Cesta jde vlevo kolem čortenů a přes rododendronový les. Bohužel máme smůlu, letos v pohoří Himaláje je vše opožděné a žádné květy jsme nespatřili. Po cestě jsem stihl koupit několik přívěsků s mantrou.

Poté sestupujeme prudce dolů, až téměř k řece. Co jsme sestoupali, tak musíme znova vyšlapat nahoru a ještě víc. Po pěti hodinách cesty, která se převýšením podobala horské dráze, se dostáváme do Dole. Zde přichází na řadu pití čaje, slunění se a usínání v lodžiích.

Přísun cukru zde získáváme také pitím kolaloky. Z místní kuchyně zkoušíme každý den něco jiného – dal bhát, čapati, Scherpa stew atd. Další zajímavostí je ohřívání vody v konvicích, které probíhá u satelitů a hlídají ji jaci.

Machharmo – Gokyo

Další den máme před sebou cestu z Dole do Macharma (4 4790 m n. m.), která je velmi podobná té včerejší. Tři hodiny trvala cesta mezi těmito malými vesnicemi. Šli jsme kolem jezer Gokya a neustále jsme viděli Cho oyu – osmitisícová tyrkysová kráska, která mě očarovala.

Tento drahokam v pohoří Himaláje září přitažlivostí, respektem a klidem a jeho mohutnost a krása mě láká k vylezení na vrchol. V Gokyo budeme přespávat další noc, ale před tím ještě stihneme šálek čaje a výstup na horu Gokyo Ri (5 400 m n. m.), která se stává naším dalším aklimatizačním výletem.

Ze začátku stoupám po strmé a prašné cestě, která je po nějakém čase lemována kamennými mužíky a na závěr nás čeká nekončící skalnatý úsek. Výhledy jsem si neužil téměř žádné, ale nastoupaná výška se počítá. Jelikož jsem podcenil počasí, tak se rychle otáčím a prochladlý se vracím dolů.

Další den přichází do pohoří Himaláje změna počasí a my vyčkáváme, kolik napadne sněhu. Plán byl vyrazit přes sedlo Cho la pass (5 500 m n. m.), ale nakonec využíváme rezervu v podobě jednoho dne. A díky tomu jsme si ráno mohli znovu vylézt na Gokyo Ri, každý výškový metr navíc je dobrý.

Sněhové Himaláje

Odpoledne začíná padat sníh a mě připadá jako by byly Vánoce. S přibývajícím sněhem vzrůstá i naše nervozita. Jsme tu totiž úplně sami. V jídelně si povídáme historky a Banán s Háčkem skládají největší dřevěnou mozaiku. Vyhecovali je místní nosiči. Máme informaci, že zítra po poledni by se sněhová situace měla uklidnit.

Ráno zjišťujeme, že napadlo 40 cm sněhu. Jsme tak nuceni prošlapávat cestu přes sedlo, Háček s Banánem nám pomáhají. Ti, co mají vysoké boty, jdou jako první, ti s nízkými teniskami šlapají na konci. Háček s Banánem se s námi pod sedlem loučí, směr jejich cesty je totiž jiný. A my jim vřele děkujeme za pomoc.

Do sedla Cho la pass strmě stoupáme, kdyby zde nebyla zajištěná ocelová lana, tak to bude mnohem náročnější. Velmi obdivuji nosiče, kteří si do plátěných tenisek dávají sáčky a se zátěží klidně stoupají vzhůru.

Na vrcholu se společně vyfotíme a než dorazíme do Dzonghly (4 700 m n. m.) musíme překonat ještě ledovec. Dnešek byl dlouhý a jsme unavení, naši nosiči dvojnásob. Z Dzonghly se Buřič, Mára a Kuba přesunují do Himalaj High Campu Lobuche East.

Jeden den před Lobuche East v pohoří Himaláje

Zkratkou přes skalní útvar a v poklidném tempu se za tři hodiny dostáváme do High Camp Lobuche East (5 200 m n. m.). Už stačí jen postavit stany. Jsem ohromen, na vlastní oči vidět tu bílou šestitisícovou mohutnou horu je jiné než o ní číst v knihách nebo ji vidět ve videích na Youtube. Ještě, že tu nejsou mouchy, jinak by mi nalítaly do otevřené pusy. 

V odpoledních hodinách kontrolujeme naše vybavení a přichází dva gajdi. Jeden má na sobě péřový skafandr a kontroluje nám naše úvazky, i Trávovi. Všichni z něho mají respekt a taky aby ne, celkem sedmkrát byl na nejvyšší hoře. Guide si s námi procvičuje práci s jumarem a jak slaňovat pomocí osmy. Obě věci jsou pro mě novinkou. Docela mě to baví.

Večer přichází velké ochlazení a už se cítím dobře, až na tu zimu. S Tomášem si vyprávíme historky z Pamíru, kde jsme spolu byli, a vzpomínáme, jak nám bylo ouvej v podobných podmínkách. A už je to tady zase. Večeře je veliká a dal bhát do sebe stěží nasoukám, ale čaj si dám rád. Vše je připraveno a už se jen balím do spacáku, tentokrát i s péřovkou, ale i tak se mi nepodařilo naspat moc hodin, zebou mě nohy.

Szanování v pohoří Himaláj
Takto vypadaly naše stany, v kterých jsme spali. | Zdroj: Leoš Buřina

Den D – Lobuche East

Rasty s Jankem vyráží o půlnoci, naše skupina ve čtyři ráno, která je složena z Martina, Tomáše, Kamči a mě. Když už konečně pořádně usínám, zvoní mi budík. Jak jinak. Vymrzlé boty mě rychle probudily, do batohu dávám cestovní výstupový balíček, jen z povinnosti. Na zahřátí si dávám tanečky kolem stanu. Bez snídaně, ale s čelovkou vyrážím.

Okolo high campu vede cesta ke skalnatému terénu, kde se občas do 5 700 m n. m. můžete jistit lanem. Zjišťuji, že aspoň jedna hůlka by se mi teď hodila, ale obě zůstaly dole. Již se rozednilo a tak vidím lidského hada na fixech. Nepospícháme, protože není kam.

Deseti metrová zrada v Himalájích

Před námi se objevil deseti metrový skalní výšvih, na kterém se někteří trápí. Na řadu přichází i naše skupina. Bohužel Janko a Kamča tady končí. Mám okno, vrací se Rasty se svým parťákem a ani nevím, že jsem jim gratuloval. Soustřeďuji se na těch 10 m skály přede mnou.  Jde se na to.

Zajišťuji jumar a do paží dávám veškerou sílu, jelikož mačky tady nejdou využít. Fix střídá jumar, přitahuji se a ručkuji, co mi síly stačí. Snažím se být rychlý, co to jde, v půlce si lze nakrátko oddychnout a nabrat nové síly. Předkláním se a v tom mám v hlavě obří tlak, asi se pozvracím, srdce mi skáče jako o život a vše ve mně vře.

Končím, nemůžu, přímo řvu uvnitř sebe. Snažím se dech a tlak srovnat pomocí Wim Hof metody, kterou používám při otužování. Trvá to věčnost, ale ve skutečnosti je to jen pouhý okamžik. Chytám se. Jsem zpátky. Snažím se zdolat zbylých 5 metrů. Tráva mě povzbuzuje, ale vůbec ho nevnímám.

Na tempo patnácti kroků a stop myslím, ale spíše ho nedodržuji. Před námi je strmý úsek, který je plný ledových schodů někdy až půlmetrových. Vkročíš mimo ně a propadneš se do prašanu. Vítej v ledovém království.

Himaláje: Lobuche East 6 119 m n. m.

 Nyní je to jen o vůli a morálu. Krok za krokem se přibližuji k horským nebesům. Počasí nám vyšlo skvěle, cítím himálajské slunce, ale zatím si výhledy neužívám, není na to ještě správná chvíle. Aktuálně bojuji, za tátu, za sebe.

Procházíme kolem séraku a mám předtuchu, že to dnes dopadne dobře. Na posledních deseti minutách si nainstaluji kameru a spouštím nahrávání, chci mít ten pohled a pocit neustále při sobě.

Od Trávy mám povoleno deset kroků a pak pauzu. Hned se mi jde lépe. Ale musím se přiznat, že při třetím počítání, kroky pouštím z hlavy. Vidím, že kluci už jsou na vrcholu závěrečného výšvihu. Je to poslední čtyřmetrová překážka. Nádech, výdech, jeden krok, druhý krok.

Slyším: „Ty vole, jsi na vrcholu!!! Tomáš s Martinem mají na tváři široký úsměv. Na vrcholovou plošinu se vyškrábu po čtyřech. S kluky si plácneme, pogratulujeme a zase se po čtyřech odplazím stranou.

Je neděle 25. dubna dopoledne, přesně 10:48 h a klečím na vrcholu mé první šestky, Lobuche East 6 119 m n. m.

Když sedíme vedle sebe, díváme se na nedaleký Everest, jakoby na nás mával. Překrásný to den. Mnoho okamžiků jsem přemýšlel, co řeknu do kamery, až budu nahoře, asi jako každý. Jakou zprávu nechám budoucím generacím a komu poděkuji. A teď je to tady.

Tati bojuj!

Poslední dny velmi pozměnily můj scénář. Nakonec jsem se snažil bojovat s morálem a vůli za mého tátu. Nyní mám tři dny staré informace, že je po operaci srdce a v kómatu. Tahle skutečnost mi dala obrovskou sílu dokončit svoji cestu.

Myslím na něho: „Táto, posílám Ti všechnu svou energii a sílu z Nepálu. Nevzdávej to, zvládneš to, jako jsem dnes bojoval já, za nás dva.“ Jsem toho plný a po tváři se mi začínají spouštět slzy.

Vrchol si užíváme hodinu, máme ho na chvíli jen pro nás. Ale pak už přeci jen je čas na návrat. Čeká nás čtyř set metrů slaňování, nemám z toho dobrý pocit. Při včerejším zkoušení na pár metrech to bylo na pohodu, ale teď? Musíš se spolehnout jen na fixy a sedák.

Jdeme dolů z Lobuche East

Pod kontrolou Sabina a Martina a s notnou dávkou respektu se pomocí osmy spouštím dolů. Zhruba ve třetině mi nejde provléct osma a tak mi Martin navazuje prusík. Jsou to skvělý parťáci. Docházejí mi síly.  „Díky kluci za pomoc.“

Před námi je skalní úsek, stačí ho už jen ho slanit a jsme téměř v bezpečí. Podařilo se a my po chvíli kráčíme po horské pěšině do kempu. Vidím, jak k nám s čajem kráčejí nepálští kluci, jsou úžasní. Jak rád je vidím. Janko mě vítá v kempu, všichni jsme se vrátili živí. Mám radost a jsem dojatý.

Máme jen malou chvíli odpočinku. Musíme se sbalit a čeká nás tříhodinový přesun do Gorak shep. Už mám jen zbytky sil, jsem vyčerpaný, ale spokojený.

Horu Lobuche East jsme vylezli čtyři. Rasty, Tom, Martin a já. Musím říct, že mě se to podařilo hlavně díky nekončícímu povzbuzování Trávy a s pomocí Martina a Sabina. Kluci, kamarádi, nezapomenu a děkuju.

Himaláje – Everest base camp

Další den pokračujeme v pouti do Everest base camp. Dodržuji slib, který jsem dal dceři a pokládám sem pomalovaný kamínek. Vyměňuji ho za jiný, za kámen od hory všech hor.

Další dny pokračujeme přes Dingboche, Tengboche a Namche, až se ocitáme v Lukle. Po cestě mi není vůbec dobře, chytla se mě viróza. V Namche dostávám léky, které mi naštěstí pomáhají.

Všichni jsme unavení a v nohách máme až moc kilometrů, těšíme se na teplejší klima Káthmándú. A už jsme tam, v uzavřeném městě. Městě duchů.

Everest Base Camp
Everest base camp mě nenadchnul a žádný zvláštní pocit se nedostavil. Více se dívám jen na ledopád Khumbu. Ten je ohromující. | Zdroj: Leoš Buřina

Poděkování

Co říci závěrem? Choďák na šestku nečekejte. Okolní podmínky, příroda či zdraví mohou celou situaci otočit a Vy ani nevíte jak. Ale je to potřeba respektovat. Uvědomuju si, že pokud chci v budoucnu jít výš, musím se naučit ještě mnoho věcí. Ale z pohoří Himaláj jsem si odvezl zkušenosti, které mi již nikdo nesebere a naplnilo se mé očekávání.

Když se podívám na úplný začátek, na mé rychlé rozhodování – jet či nejet, jsem rád, že se nám výstup podařil. Pokora. Respekt. Vzhlížím k Himalájským Bohům a děkuji paní štěstěně, že jsme se ve zdraví vrátili domů.

A stejný hold bych chtěl dát Sabinovi, Naburasovi, Mailovi, ale nejen jim, ale obecně všem nosičům, protože, co jsem viděl, bylo neuvěřitelné. Také bych chtěl poděkovat celé naší partě lidí. Táhli jsme za jeden provaz rovnoměrně a společně, bez rozdílu sil.

A poslední a největší dík patří Trávovi a Miri, kteří mě překvapili svojí starostlivostí, zodpovědností a péčí. Vaše činy a gesta mi zůstávají v srdci. Skláním se před Vámi. Bylo mi ctí.

Tráva Himaláje team: Tráva, Miri, Háček, Buřič, Banán, Kamča, Tom, Marťas, Mára, Janko, Rasty, Kuba a Bari.

TEXT A FOTO: Leoš Bařina

Obytná dodávka - kuchyň
Od Jana Kavalírová

Obytná dodávka: 8 tipů, jak vytvořit dokonalou kuchyň

Láká Vás přestavba dodávky na obytné auto? Obytná dodávka není prostorná, a proto byste si vše měli naplánovat do největšího detailu. A přemýšleli jste již, jak bude vypadat Vaše kuchyň? Prozradíme Vám, co jsme si pořídili do kuchyně v obytné dodávce a bez čeho bychom se neobešli. Minulé léto jsme procestovali mnoho zemí Evropy.

Číst více: „Obytná dodávka: 8 tipů, jak vytvořit dokonalou kuchyň“
Obytná dodávka
Od Jana Kavalírová

Obytná dodávka: Jak pracovat na cestách?

Chtěli byste pracovat a cestovat zároveň? Obytná dodávka je skvělou možností, jak to uskutečnit. Prozradíme Vám užitečné a zajímavé informace, které Vám tento sen pomohou splnit a zjednodušit. Protože i my jsme si vyzkoušeli jaké je to pracovat v obytné dodávce a zároveň cestovat. Během léta jsme procestovali velkou část naší republiky, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko, Itálii a Slovensko. I když původní plán byl přibližně 20 000 Km napříč Evropou, ale Covid rozhodl za nás.

Číst více: „Obytná dodávka: Jak pracovat na cestách?“
wim hof metoda
Od Jana Kavalírová

Jak začít s otužováním nejen podle Wima Hofa?

Otužování studenou vodou má léčivé účinky pro naše tělo, zlepšuje i psychickou odolnost a vytrvalost. Zajímá Vás, jak se otužovat doma i v přírodě? Kdy je nejlepší s otužováním začít a jaká jsou pravidla? Nebo se chcete dozvědět, co to je Wim Hofova metoda? Odpovědi, nejen na tyto otázky, naleznete v našem článku.

Číst více: „Jak začít s otužováním nejen podle Wima Hofa?“
Freediving v chorvatsku
Od Jana Kavalírová

Freediving v Chorvatsku: vrak lodi pouze 2 m pod hladinou

Chystáte se na dovolenou k moři a chtěli byste zažít ojedinělý a úžasný zážitek? Co takhle freediving neboli šnorchlování v Chorvatsku k vraku válečné lodi, který se nachází pouhé 2 metry pod hladinou moře? Loď můžete vidět na vlastní oči bez použití potápěčských přístrojů, stačí mít pouze brýle a šnorchl.

Číst více: „Freediving v Chorvatsku: vrak lodi pouze 2 m pod hladinou“