Expedice Denali 2024: Výstup na 6 190 m v -60 °C
Už samotný nápad podniknout tuto výpravu, stejně jako přípravy, balení i samotný výstup, probíhaly v poměrně zrychleném tempu. Zbylých restů bylo více, než jsem si připouštěl. Teprve po léčbě omrzlin, narození dcery Jasmínky a zaslouženém odpočinku mám konečně prostor se zastavit a zamyslet nad celou expedicí.
Proč zrovna Denali? Aljaška byla vždy mým velkým snem – známá svou drsnou krásou, divočinou a nezkrocenou přírodou. Jsem rád, že jsem mohl být součástí Dismanteamu ve složení mě, Petra Dismana, Ládi a Petra Dob. A hlavně jsem vděčný, že se nám 13. května 2024 s Petrem Dismanem podařilo vystoupit na vrchol Denali – nejvyšší hory Severní Ameriky, jejíž vrchol dosahuje 6 190 metrů nad mořem. Hora se nachází v Národním parku Denali a expedice na ni jsou výzvou i pro zkušené horolezce.
Výstup na Denali je technicky náročný kvůli drsnému klimatu, vysoké nadmořské výšce a obtížnému terénu. Tento vrchol je součástí projektu Seven Summits. K výstupu do C3 jsme využili skialpové lyže, které s námi letěly z České republiky. Většina výstupu byla náročná jak psychicky, tak fyzicky; některé úseky byly velmi extrémní vzhledem ke ztíženým aktuálním podmínkám a teploty pod -40 °C (pocitově až -60 °C) opravdu nejsou pro každého. Mě šlo hlavně o zážitky a nezapomenutelné vzpomínky na celý život, samotný vrchol byl pak krásným zakončením. Tedy před nepříjemným sestupem. Na ledovci jsme byli 12 dní, výstup z výškového tábora C5 ve výšce 5 240 m na vrchol Denali a zpět nám zabral přes 20 hodin.
Přivezl jsem si toho bohužel více, než jsem očekával. Omrzlý palec u nohy bude potřebovat několik měsíců klidu.
„Hora je kvůli své zeměpisné šířce proslulá nesmírně chladným počasím a také vysokou pravděpodobností výskytu výškové nemoci při výstupu. Stejně vysoká hora na rovíku by měla na svém vrcholu 47 % kyslíku oproti hladině moře, ale Denali má kvůli své zeměpisné šířce kyslíku méně, a to pouze 42 % oproti hladině moře. To souvisí s tím, že mocnost troposféry je ovlivněna rotací Země. Na rovíku je až 19 km, zatímco na pólech jen 9 km.“
Citace: https://cs.wikipedia.org/wiki/Denali
3. 5. 2024
Naše expedice začala letem z Prahy do Amsterdamu, následně do Seattlu a poté na Aljašku do největšího města, Anchorage. Na letišti nás vyzvedlo domluvené auto, které nás cestou zastavilo v americkém obchodě Obi. V domnění, že jsme objevili skvělý trik, jsme zde zakoupili plastové trubky na saně a pásku (duct tape). Trubky měly zabránit tomu, aby se saně při jízdě z kopce předjížděly. Nápad vypadal skvěle, ale realita byla poněkud jiná. Když se nám saně převrátily, trubky bránily jejich narovnání. Na traverzech to také moc nepomohlo a z kopce nakonec nejlépe fungoval uzel s repkou na přední straně saní. Tento nápad bych si osobně odpustil a ke spojení saní a nás použil pouze repku o průměru 6-7 mm.
Po nákupu nesměla chybět káva a burger. Naše první zkušenost s místním stravováním nebyla příliš dobrá – zlaté jsou naše Travellunche. Pak jsme již jen zakoupili zbylé potraviny ve Walmartu a hlavně plynové bomby. Každý měl 6-8 ks bomb o hmotnosti 230 g se zimní směsí. S vařením na plynu nebyl problém. Autem (které mělo zápach jako zapařená ovce) jsme se přemístili do Talkeetny a ubytovali se ve Swiss Alaska Inn u Chrise.
4. 5. 2024
Ráno jsme zašli na snídani do doporučené kavárny Latitude 62. Poté jsme zamířili na stanici k rangerům na povinný, předem domluvený briefing o pravidlech chování a rizicích výstupu na Denali. Dostali jsme CMC – Cleaning Mountain Can, neboli „shitbox“. O tom později 🙂
Další zastávkou byla společnost TaT – Talkeetna Air Taxi, odkud jsme měli letět na ledovec Kahiltna Glacier, kde se nacházel base camp a letiště kompletně pokryté sněhem. Po předchozí rezervaci jsme se přihlásili do řady cestujících. Čekala nás však nemilá zpráva: počasí v posledních dnech nebylo dobré a předpověď na následující dny nevypadala lépe. Očekávali jsme tedy, že se odlet o několik dní zpozdí. I když nad námi bylo počasí relativně příznivé, v oblasti base campu, vzdáleného přibližně 80 km, mohly být podmínky zcela odlišné.
5. 5. 2024
2024 Čekali jsme na odlet. Přes den jsme se snažili nasát místní atmosféru v téměř opuštěné vesnici, která se teprve probouzela po zimě. Většina obchodů byla zavřená a na ulicích téměř nikdo. Nakonec se nám podařilo najít otevřenou kavárnu s dobrou kávou a jídlem. Poté nám nezbylo nic jiného než doufat v příznivé počasí. Měli jsme alespoň čas doladit taktiku výstupu. Kluky jsem dosud pořádně neznal, takže byl ideální prostor to napravit.
6. 5. 2024
I tento den to nejdříve nevypadalo dobře. Nakonec jsme dostali povel naložit předem připravené věci, uložené v kontejnerech blízko letiště, na přistavený vůz. Poté jsme dorazili na letiště a k našemu letadlu. Byli jsme plní očekávání, ale pro mě to byl asi největší zbytečný strach z malého letadla. Nikdy předtím jsem takovým letadlem neletěl a přistání na kluzácích na sněhu ve mně vzbuzovalo určité obavy. Hlavně jsme nesměli nic zapomenout. V teplém jarním počasí jsme byli plně oblečení na skialpový pochod. Ještě několik desítek minut jsme čekali, letadlo bylo doplněno pohonnými hmotami a poté jsme byli vpuštěni k letadlu. Velmi mile nás přivítal pilot a pomohli jsme naložit veškerou bagáž. Každý z nás měl 50-60 kg. Pilot skládal bagáž do letadla podle váhy a rozměrů.
Nasedli jsme, letěli a jen se rozhlíželi. Okolní krajina a monumentální hory byly natolik okouzlující, že jsem nevěděl, jestli fotit, natáčet, dívat se vlevo, vpravo, nebo se jen kochat. Musím říct, že samotný let byl obrovským zážitkem. A najednou se mi chtělo vykřiknout: „Bacha, hora!“ Přestože to možná zní přehnaně, měl jsem pocit, že jsme letěli několik metrů křídlem vedle zamrzlé hory a skoro jsem si myslel, že narazíme. Nicméně v takových případech musíte svěřit život někomu jinému a plně mu důvěřovat. My lezci jsme na to docela zvyklí. Proletěli jsme a pilot to bral asi jako zábavu. Co přistání? Asi to bude tvrdé… Ne, bylo to jako do peřinky a naprosto profesionální. Před přistáním na ledovec Kahiltna Glacier jsme ještě hádali, kde je Denali; jestli je vidět, nebo není. Možná to bude Mount Foraker.
Není čas ztrácet čas, jsme vyzváni k vyložení věcí a okamžitému opuštění přistávací plochy. Opodál jsme viděli další skupinu z České republiky, která se chtěla pokusit vylézt náročný Cassinův pilíř na Denali. Tým tvořili Lukáš Jasenský, Pavel Paloncý a Petr. Díky Lukášovi J. jsem mohl být součástí expedice a rád bych mu ještě jednou poděkoval. Divoce nakládáme věci na saně a razíme první krůčky aljašským sněhem. Všechno padá a nelze pokračovat dál. Na bezpečném místě se konečně začínáme kochat, fotíme, svačíme a hned na to se začínáme balit. Poprvé navazujeme batohy a vybavení na saně, připevňujeme naše trubky do tvaru X. Konečně využívám horolezecké uzlíky v praxi. Dali jsme na tip použít vodovodní plastové trubky místo provázků, které měly usnadnit hlavně sestup. Nějak to navazujeme, ladíme, uvazujeme batohy, řešíme těžiště saní a já připravuji lano na postup na ledovci. Tady nastala totální komedie, ačkoli vše vypadalo připraveně a i my jsme se tak cítili. Kdyby nás někdo natočil, asi byste se hodně nasmáli. Jelikož napadlo cca 30-40 cm čerstvého sněhu a cesta nebyla úplně prošláplá, dostali jsme se do potíží. Lano se motalo pod lyže, saně začaly někomu přepadávat doprava a někomu doleva, a sem tam se saně zabořily do čerstvého sněhu. Naše cesta začala pasáží s názvem Heartbreak Hill, což jsme pochopili až při návratu. Malý kopeček, ale cestou zpět byl možná náročnější než samotný vrchol. Cestou do C1 byla cesta z kopce, řídit auto poprvé nějak jde, ale řídit saně poprvé, ač se to nezdá, není taková pohádka. No, nasmáli jsme se, trochu doladili uzlíky, náš styl chůze a hlavně komunikaci, a šlo to. Hurá, razíme si první krůčky na Aljašce, kde tuhle sezónu před námi skoro nikdo nebyl. Hlavně v porovnání s lidmi, kteří přišli po nás. Pro horolezce je známé, že podmínky z jednoduché cesty mohou udělat peklo na zemi. Tady to zatím nebyla taková divočina. Obecně jsme měli štěstí na počasí, které se nás drželo. Nedá se to říci o všech, kteří čekali dole na lepší počasí. Přesto to nebyla procházka růžovým sadem. Tento den se nám za krásného počasí a teplého dne, kdy jsme viděli západ slunce, podařilo dojít do C1. Najednou se objevila mlha, a nebylo vidět na pár kroků. Jsme ve Ski Hill Camp? Tedy místě pro stanování mezi C1 a C2 přibližně ve výšce 2 380 m n. m. U popisů výškových táborů záleží na zdroji; názvy a počty se často liší. Plní elánu stavíme stan, vaříme a chystáme věci na spaní. Takto to většinou probíhá v každém výškovém táboře a patří to k rutině lezení ve vysokých horách. Jen někde je třeba více kopat nebo hledat vhodné místo pro postavení stanu a přespání. První dobrá noc na Aljašce, juchů mi zní v hlavě, a postupně se ubírám v zatím jen chladivé noci ke spánku. Pohoda.
7.5.2024
Ráno, v mlhavém počasí, pomalu balíme věci a stany. Jdeme alpským stylem, což znamená, že vše neseme s sebou. Takticky čekáme, zda někdo v mlze půjde před námi a prošlape cestu. Než jsme všechno sbalili, cesta byla již prošlápnutá a téměř jasná. Naším dnešním cílem byl camp 2 a překonání strmějšího úseku Ski Hill. Nic těžkého, jen si člověk opravdu uvědomil váhu saní a dobře si zvolil, kolik kilogramů měl na zádech a kolik na saních. Do kopce to šlo, ale co v traverzech? Určitá horská zábava byla na obzoru. Tento den jsme dorazili do C2 ve výšce 2 900 m a opět vykonali běžnou vysokohorskou rutinu: vykopat díru, postavit stan, naházet věci do stanu, uvařit a připravit se ke spaní. Zítra nás čekal výstup do C3.
8.5.2024
Den začíná v husté mlze, není vidět skoro na krok. Po krátké poradě se shodneme, že nemá smysl čekat – musíme vyrazit dál. Máme s sebou turistickou GPS a GPX trasu z loňska, která by nám v případě potřeby měla pomoci s navigací. A ta ve vysokých horách často patří k nejtěžším disciplínám. I za dobrého počasí bývá hledání nástupu slušné dobrodružství. Tentokrát jde hlavně o to, vyhnout se velkým trhlinám a držet se co nejblíže loňské trasy. Naštěstí je částečně prošlapaná.
Pod C3 se napojujeme na stopu skupiny, kterou jsme zahlédli před sebou. Rozhodneme se ji následovat, i když úplně neodpovídá mapě. Snad vědí, co dělají… A opravdu věděli. Po několika pauzách na odpočinek a úpravu vybavení dorážíme do C3. Tábor je na krásném místě – dostatek prostoru pro stany, dokonce i vybudovaný záchod. Mlha se roztrhá, obloha se otevírá a my si konečně užíváme první výškové výhledy. Povídáme si, doplňujeme tekutiny a hned se pouštíme do práce: kopeme místa na stany, stavíme je, vaříme a připravujeme se na noc. Slunce pomalu zapadá a teplota padá o desítky stupňů. Chceme být co nejdříve v teple spacáků. Všechno jde podle plánu. Po domluvě čekáme na ráno – pokud bude vše v pořádku, pokračujeme dál.
9.5.2024
Po noci strávené ve výšce 3400 m se cítíme dobře, a tak se rozhodujeme pokračovat dál – přes Motorcycle Hill, Squirrel Hill a obávaný Windy Corner až do tábora C4, který se nachází ve výšce 4300 m n. m. Část vybavení zakopáváme alespoň metr pod sníh kvůli krkavcům. Ti jsou neuvěřitelně chytří a dokážou si poradit i s batohem – bez problémů vytáhnou jídlo nebo jiný materiál. Jsou známí svou inteligencí a schopností přizpůsobit se téměř jakýmkoliv podmínkám.
Dnešní výstup začínáme strmým stoupáním, tentokrát už bez skialpových lyží. Na nohou máme mačky a v ruce cepín, který nám pomáhá proti uklouznutí. Vystoupáme do sedla a před námi je první pořádná zkouška odolnosti – traverz se saněmi. Není to nic příjemného. Každý krok vyžaduje přesné vyvážení a kontrolu těžiště. Nejhorší je, když se saně rozjedou a trhnou tělem – to může ohrozit stabilitu celého družstva. Přecházíme skalnatý roh, pravděpodobně Windy Corner, ale nečekáme dlouho – jdeme dál. Od skupiny, kterou míjíme, se dozvídáme, že náš cílový tábor je ještě poměrně daleko.
Fouká. A fouká čím dál víc. Brzy stojíme před ledovou pasáží, která vypadá hrozivě – nahoře to vypadá riskantně, kolem nejistě. Podle dostupných informací musíme přímo. Letos tudy prošlo jen pár lidí, a tak je směr spíš odhad než jistota. Petr vyráží vpřed a začne vrtat první ledovcový šroub. Pak druhý. My zatím čekáme, promrzlí, a když konečně lezeme za ním, vítr a aljašský chlad nám dýchají za krk. Nic příjemného. Ale jakmile se přehoupneme přes pravý Windy Corner, přichází zázrak – vítr náhle ustává a my můžeme pokračovat dál s trochu klidnějším dechem. Tedy, kdybychom neměli batohy jako tanky a saně, které se neptají, jestli se ti chce. Sedák se mi zařezává do boků, každý krok bolí.
Rozlehlá planina před námi. Na jejím konci sedí česká skupina. Svačí, zakopávají věci – koukáme na ně nechápavě, ale moc sil na přemýšlení není. Najíme se a jdeme dál. Každé zastavení je past – zima má šanci proniknout až do kostí. Po náročném stoupání se konečně v dálce objeví C4. Ale ta dálka… není to hodina, jsou to hodiny. Velké trhliny míjíme s respektem, každé šlápnutí si hlídáme. Poslední metry nás ničej – batohy jsou těžké, výška drtí. V duchu si nadávám – měl jsem víc běhat, víc tahat pytle s uhlím do osmýho patra. Aspoň bych teď nefuněl jako tuleň.
A pak… C4. Konečně. Cestou nás ještě zastaví dva Belgičané – v tu chvíli nevíme, že budou pro naši výpravu klíčoví. Jen si vyměníme pozdrav a jdeme dál, najít flek pro stany. Nejtěžší část? Odklidit tunu sněhu. Ale co, rutina. Postavit stan, zapadnout do spacáku, vypnout. Zítra máme jistý – a zasloužený – rest day.
10.5.2024
Dneska je rest day. Ráno začínám noblesně – kopáním díry pro WC. Jo, i to je součást expedičního života. Pak už ale klid: spánek, čtení, lenošení. Snažíme se šetřit síly. Jdeme zjišťovat aktuální podmínky – Ranger nás navštěvuje a ptá se na podrobnosti. Hlavně neprozradit, že jsme šli rovnou z BC až sem. To by se mu nelíbilo. Prý bychom šli moc rychle a mohl by nás poslat zpět. Takže radši diplomaticky mlčíme.
Jinak celkem pohoda. Vaříme, zahříváme se čajem a odpoledne vyrážíme na aklimatizační výstup pod Headwall. Aklimatizační túry nejsou těžké technicky, ale psychicky… vždycky jdete nahoru jen proto, abyste šli zase dolů. Víte, že zítra půjdete tou samou cestou znovu, tentokrát s plnou polní. A to už tak zábavné není. Nejsem fanoušek vracení se stejnou trasou, ale v horách si nevybíráte. Ty výhledy za to stojí.
Došli jsme přibližně do výšky 4660 m, kde jsme si dali čaj a kafe – klasický alpský piknik – a pak se vrátili zpět do C4. Výhled z výšky dolů na tábor je dechberoucí. Všechno pod námi se mění v miniatury, stany jako barevné špendlíky, postavy jako mravenečci. Jsme tu jen my, hory a ticho. Nebo všechno, jak to vezmete. Wuu. Moje mysl si tu píská blahem.
Nad námi visí masivní ledová stěna – blue ice. Ale lana? Nikde. Cože? Ranger tvrdil, že by tam měly být fixy. No, nemáme ani 30 šroubů do ledu, ani 300 metrů lana, takže to dneska nepůjde. O něco později nám Belgičané – ti stejní, co nás přivítali včera – říkají, že na lanech pracovali před námi celé dva dny. Jsou tu už tři týdny, čekali na lepší počasí. Teď šli dolů pro zásoby, než se znovu vrátí do C4. Fakt borci. Skromní a odhodlaní.
11.5.2024
Ha, jdeme na to. Netušíme, co přesně nás čeká, ale balíme věci a opět část výbavy zakopáváme do sněhu – kdo ví, kdy se pro ni vrátíme. S lehčími batohy se vydáváme vzhůru vstříc dalšímu dobrodružství. Stoupáme stejnou trasou jako předešlý den. Pod ledovou stěnou se převazujeme, nasazujeme výstroj a připravujeme se na lezení.
Před námi se zvedá asi 300 metrů modrého ledu – krásný, čistý rajbas. Ale lýtka dostávají zabrat už od prvních kroků. Ke konci se mi nohy doslova pálí. I když mám s lezením v ledu zkušenosti, bylo to výživné. Nechápu, jak to zvládli kluci, kteří v ledu téměř nikdy nelezli. Asi v dětství šlapali zelí nebo tahali pytle s uhlím. V ideálních podmínkách se tady postupuje navázaně po sněhu, ale my jsme měli tu čest s pořádně strmým ledem – naštěstí s fixními lany, která vykopali Belgičané den před námi. Respekt!
Mimochodem, některé informace od rangerů úplně neseděly. Fixní lana prý budou – nebyla. Předpověď přes vysílačku v daném čase? Taky nic. Naštěstí jsme měli InReach – satelitní komunikátor, přes který jsme si zajistili aktuální předpověď a mohli se domlouvat s týmem i rodinou.
Takže jsme se navázali a vyrazili po ledu vzhůru. Tři sta metrů modrého ledu, každý s batohem na zádech – opravdový mazec. V polovině se jeden nejmenovaný rozhodl důvěrně otestovat fixní jištění, uklouzl a zhoupnul se do prostoru. Vypadalo to hrozivě, ale zvládl to – srdce jsme měli v krku, ale po chvíli se oklepal a lezl dál. Pro představu: visel v cca stometrové výšce nad ledovým údolím, přichycený k loňskému lanu přimrzlému do ledu. Tohle není Disneyland. Ale tohle je Denali.
Lezeme vzhůru. Musíme. Není jiná možnost – wow. Konečně sedlo. Ale jaké! Takové jsem nikdy nikde neviděl. Ne v Tatrách, ne v Rakousku, nikde na světě. To chce vidět na mojí přednášce, až ukážu fotky. Neskutečné výhledy, dechberoucí krajina. Krása. Ale žádná romantika – svačinka a zase pokračujeme dál. Čekáme, než kápo Petr zajistí hřeben. Zajišťuje… a pak lezeme za ním. Nohy necítím, ruce taky ne. Mráz zalézá hluboko pod kůži. A pak přijde zlom – ostrý hřeben mě nakonec tak rozpálí, že se začínám zahřívat. Výhledy jsou jako z jiného světa. Slunce sice zapadá, ale světlo zůstává – nekonečný aljašský soumrak. Dá se kochat skoro pořád.
Jdu poslední, a tak jen čekám. Lano netáhne, nic se nehýbe. Zima je krutá, a pak – konečně – postupujeme dál. Terén nebylo snadné bezpečně zajistit, proto to zdržení. Voláme si, lezeme, a i v té šílené zimě si užíváme každý další krok směrem ke zdánlivě nemožnému vrcholu Denali. K večeru, kdy mráz opravdu zalézá pod kosti, přicházíme na místo, kde má být C5. Trochu se děsím – všude žlutý sníh, žádné zjevné místo pro stan. Chlad nás nutí k rychlému rozhodnutí – postavíme stan tam, kde to půjde nejrychleji. Není čas na přemýšlení. Hurá – C5! Už jsme vážně vysoko. Pro mnohé je tohle místo samo o sobě cílem – výš, než kdy byli. Cítíme to i my – trochu hrdosti, trochu euforie. A zítra? Zítra máme rest day, ale pak… pak už se chceme pokusit o samotný vrchol.
12.5.2024
Ráno je chladivé a pomalé. Po náročném dni si trochu přispíme. Slunce začíná prosvítat přes stan a pomalu ho ohřívá – je v něm konečně příjemně. Dnes mě čeká má oblíbená vysokohorská disciplína: vaření a spánek. Někdo tomu říká aklimatizace. Přes noc napadl čerstvý sníh, a tak máme nový zdroj vody na vaření. Ten starý – žlutý – zrovna lákavě nevypadá. Jen málokdy si člověk může dovolit po obědě schrupnout a nemít výčitky, že by měl honem něco dělat. I psychická příprava je důležitá.
Odpoledne plánujeme den výstupu a domlouváme si výbavu. Na dvojici bereme jeden vařič a jeden spacák – pro případ neplánovaného bivaku. Noční teploty tu padají k -40 °C, pocitově klidně i k -60 °C. Mrazivější hory než Denali člověk těžko potká. I proto nemá smysl vyrážet v noci nebo brzy ráno – bývá tu opravdu brutální zima. Jaro sem teprve dorazilo a my budeme teprve druhý tým, který se letos pokusí o vrchol. Dnes to zkusili dva Belgičané – a uspěli. Došli až v noci a nechali nám vzkaz.
13.5.2024
Náš výstupový den je konečně tady. Kolem desáté dopoledne vyrážíme na první pasáž zvanou AutoBahn – asi 500 metrů dlouhý traverz, běžně zajištěný sněhovými kotvami. Před nástupem se střídám s Petrem ve vedení. Cítím se dobře, a tak začínám cvakat první kotvy a postupně jistím lanem první metry.
Začátek je prudší výšvih, který nás zavede na traverz směřující do Denali Passu. Jenže zhruba ve dvou třetinách… žádná kotva v dohledu. Ani kluci za mnou nic nevidí. Naštěstí máme dvě vlastní kotvy, které přidáváme, abychom zvýšili bezpečnost. Směr postupu je nejistý, ale po dalších zhruba sto metrech se konečně objevuje další kotva.O připravenosti jsem mluvil už dřív – v hlavní sezóně se tenhle úsek dá projít i bez lana, klidně sólo. Ale nám to dnes zabralo hodiny navíc. Nejenže jsme ztratili čas, ale hlavně hodně sil.
.V Denali Passu fouká silný vítr, rychle svačíme a jdeme dál. Ještě chvíli se na hřebeni jistíme a poté přecházíme na méně strmý ledovec. Tak už jen ťapat si říkám, při psaní si říkám, proč jsem stále tak naivní. Asi po hodině nás zastavuje zima, oblékáme poslední vrstvy. Já jich mám osm nahoře a čtyři dole: dvě termo trika, dvě mikiny, goráč, softshell a dvě péřovky. Víc bych asi už ani neoblékl. A bez péřových kalhot, které jsem půjčil od kamaráda Romana, bych si to vůbec neuměl představit. Boty jsme měli La Sportiva G2. Nicméně u Petra se začínají projevovat první příznaky podchlazení a výškové nemoci, a proto se s Ládou rozhodují sestoupit. Pro takový případ jsme měli jedno lano navíc. Poslední společná část cesty.
My, po domluvě s Petrem a uvědomění si pravděpodobného nočního sestupu, pokračujeme dál. Naše nohy jdou čím dál pomaleji a vrchol je v nedohlednu. Procházíme okolo Archea Tower a před námi se objeví tzv. Football Field a závěrečný hřeben s vrcholem. Je to ještě slušná dálka, začínám pochybovat o našich možnostech a schopnostech, ale jsem odhodlaný udělat maximum. Sněhové pole přecházíme bez obtíží, ale výstup na hřeben je dost prudký a určitě to není žádná turistika. Naštěstí se nám ukázalo pár kotev pro jištění, ale nic slavného. Jsme na hřebeni, brzy zapadne slunce a razantně se ochladí. Nemrzneme a jdeme dál, hřeben je ostrý jako tupý nůž a z ničeho nic lezu a cvakám další kotvy a šrouby. Vrchol vidím, ale je stále daleko. Jdu a myslím jen na teplo, hlavou se mi honí myšlenky na návrat. Znovu se sem nechci, je tu zima, říkám si, a proto bez vrcholu domu nepojedeme. Ještě pár myšlenek a najednou je terén z kopce. Že by vrchol? Nic tu není, jen jedna bambusová tyčka. Divné, ale hurá, vrchol! V dáli není nic vyššího, a proto se radujeme, objímáme a snažíme se udělat pár fotek.
Ale čeká nás ještě dlouhý a nebezpečný sestup. Přibližně v deset večer začínáme teprve sestupovat. Hlavně neudělat žádnou chybu – i špatný krok nebo malé zranění může hrát významnou roli v takových výškách. Jdeme proto pomalu a opatrně. Kde to jde, tam se jistíme. Čas se zpomaluje a dech prohlubuje. Najednou stojíme nad Headwall a víme, že sestup přes traverz nebude zadarmo. Začínám lézt, naše dvě kotvy dávám asi až po 40 metrech a poté dolézá Petr. Dává mi svou čelovku, moje je vybitá. Je vcelku šero, trochu chumelí, fouká vítr. Odlezl jsem celou délku lana a další jištění nikde, zkouším hledat cestu pod námi, nad námi. Vítr dokonale schoval naše stopy. Nevím, kam pokračovat – zbývá nám lézt nejištěně, bivakovat nebo se modlit. Byl jsem asi hodný, a z ničeho nic kousek popolezu a uvidím záblesk sněžné kotvy. Velmi jsem si oddychl – nemusíme bivakovat. A to ještě netuším, že mám omrzliny. Lezeme dál, jistíme se a brzy v dálce zahlédneme náš stan. Dokonce se k nám blíží Láďa s teplým čajem. U stanu jsme byli kolem osmé ráno. Neskutečně šťastní, vděční a zcela unavení upadáme do stanu.
14.5.202
Spali jsme skoro celý den, a odpoledne nemělo smysl zahajovat sestup. Po příchodu jsem si říkal, že ruce jsou v pořádku, ale nohy jsou spocené. Kluci už měli první puchýře a náznaky omrzlin. U mě zatím nic, ale po sundání ponožky mě čekalo nemilé překvapení – puchýř skoro přes celý palec. Bylo jasné, že je potřeba co nejdříve navštívit nemocnici, což počasí ani naše situace neumožňovaly. Do nemocnice jsem se dostal až po sedmi dnech. Ještě dva dny nám trval sestup do BC. Naštěstí jsme měli alespoň aspiriny, které pomáhají prokrvit prochladlé končetiny. Představa, jak budu dávat nohu do boty a do setupu, mě vůbec netěší. Tady si člověk nevybere.
15. 5. 2024
Po oteplení kolem 12 hodin děláme poslední fotky a vyrážíme do C4. Noha bolí, ale dá se to vydržet. Spíš ten chlad není zcela příznivý. Jdeme opatrně dál a Head Wall už není modrý led, ale je pokrytý sněhem, což slanění činí příjemnější, než stát pouze na předních hrotech maček. V lepších podmínkách by se to dalo projít jen s přidržením lana, ale v našich podmínkách to nepřipadalo v úvahu a slanění i vyhýbání se ostatním, kteří šli nahoru, byla docela výzva. Hlavní ponaučení: kontrolovat lana a štandy, i nové hezké lano může být zamrzlé a špatně upevněné, což by mohlo vést k vážným problémům. Všichni slaníme a říkám si, že to nejhorší máme za sebou – opět mylná představa. Nicméně zanedlouho docházíme do C4, odpočíváme a já jdu vykopat věci. Po přebalení vyrážíme hned do C3, dokud je hezké počasí. Cesta dolů je ještě dlouhá; obávaný Windy Corner procházíme tentokrát bez obtíží, jen občas se nám saně převrátí a člověk musí dávat pozor, aby ho nestrhly dolů. Samozřejmě jsme byli navázaní na lano. Teď už to vypadalo dobře, říkal jsem si, ale z ničeho nic zjišťujeme, že jsme mimo cestu a jdeme špatně. Orientace se zdá být velmi obtížná, signál je slabý. Sem tam se boříme do trhlin, ale po chvíli nacházíme správný směr. Sněhový výstup na místě zvaném… se změnil v led a sestup je najednou mnohem nebezpečnější, protože se téměř nedá jistit, a proto musíme jít velmi opatrně. Ale zase ne pomalu, kvůli silnějšímu větru je nám zima. Docházíme k poslednímu výšvihu nad C3, kde se mi saně zamotají tak, že skoro nemohu dýchat. Trvalo mi asi 10 minut, než jsem je rozmotat; naštěstí bylo vše dostatečně přivázáno. To platilo i pro Petra, kterému saně spadly do trhliny, kterou jsme museli překonat. Naštěstí měl tyčky z našeho stanu. Velmi unavení docházíme do C3, můj výraz na tváři je bez úsměvu. Uvědomuji si, že jsme se štěstím proklouzli a raději nepřemýšlím o tom, co všechno se mohlo pokazit. Tam, kde bylo předtím 5 stanů, je nyní asi 50 stanů a plno lidí. Nacházíme zakopané naše lyže a stavíme stany. Přes noc se kazí počasí a ráno hodně váháme s dalším sestupem. Nakonec se rozhodujeme vyrazit a než se sbalíme, oblačnost se protrhává a cesta se zdá být prošlapaná. Hledat cestu v mlze by se nemuselo vyplatit. Doufáme v dobré počasí, ještě uvazujeme repku a uzel před saně, aby sami brzdily z kopce, a vyrážíme na lyžích dolů. Jede se parádně a brzy jsme pod kopcem a letíme až do C1. A pak rovinka, kterou jsme cestou nahoru skoro nevnímali, nás tady každý krok vyčerpává. Nohy bolí, tělo je unavené a síly docházejí. Poslední kopeček funíme jako po doběhnutí maratonu. Snad tam dojdeme 😀 Jsme už opravdu blízko. V BC potkáváme kluky z druhé skupiny a dozvídáme se, že se nikam neletí ani dnes, ani zítra. Jdu do medic stanu a nechávám si ošetřit nohu. Bohužel ani vrtulník nepřiletí; dělají mi převaz. Puchýř při sestupu praskl. Než našli nůžky, trvalo to několik minut a noha mi začíná promrzat. Snažím se je trochu popohnat, ještě neměli ani vybaleno. Sezóna teprve začínala. Trochu mě uklidňují a odcházím ke stanu. Kluci vykládají a já jdu hned po jídle do tepla spacáku. Mám alespoň dobrou výmluvu. Pivo tu stejně nemají. No snad se tu nesekneme, rádi bychom stihli let domů.
16. 5. 2024
Ráno nás budí výkřik „We are flying!“ Asi po třech dnech slyšíme v dáli první letadla. Brzy přistává jedno za druhým. Usmálo se na nás opět štěstí a brzy jsme v letadle a letíme domů. Tady mi to vše dochází a díky krásným výhledům z letadla jsme plně dojatí. Je to nepopsatelný pocit, když po několika měsících příprav a tréninku vidíme, že se to vyplatilo a byli jsme jedni z mála, kteří měli možnost stát na nejvyšším vrcholu Severní Ameriky. Přilétáme do jarní Talkeetny, která je úplně jiná a živá. Co nejdříve sundávám těsné lyžáky, převlékáme se, děkujeme pilotovi a organizátorům za to, že pro nás přiletěli. Odvážíme věci do hostelu, sprcha, převaz a co nejdříve na pořádné jídlo. Dám si všechno.
17. 5. 2024
Volný den v Talkeetně, nic nevymýšlíme. Já stejně nemohu pořádně chodit a hned mi přilétá přezdívka „pajda“. Co se dá dělat, snad mi prsty zůstanou. V tu chvíli mi ani nedochází vážnost situace. V nemocnici mi prý nepomohou, takže čekám na návrat do ČR. Prošel jsem místní muzeum a nakoupil pár dárků.
18. 5. 2024
Přejiždíme z Talkeetny do Anchorage, kde procházíme městem. Škoda psát – hnus, špína, veliké rozdíly v životní úrovni, hodně bezdomovců a velmi drahé. Burger, dvě piva a dezert za 1500 Kč. Jsem zklamán, představoval jsem si to více pohádkově. Je to úplně jiný svět než v posledních dnech. Těší nás brzký návrat domů.
19. 5. 2024
Let domů.
20. – 23. 5. 2024
Fakultní nemocnice Vinohrady.
0 komentářů