14.3.2025

Expedice Denali 2024: Výstup na 6 190 m v -60 °C

Už samotný nápad podniknout tuto výpravu, stejně jako přípravy, balení i samotný výstup, probíhaly v poměrně zrychleném tempu. Zbylých restů bylo více, než jsem si připouštěl. Teprve po léčbě omrzlin, narození dcery Jasmínky a zaslouženém odpočinku mám konečně prostor se zastavit a zamyslet nad celou expedicí.

Proč zrovna Denali? Aljaška byla vždy mým velkým snem – známá svou drsnou krásou, divočinou a nezkrocenou přírodou. Jsem rád, že jsem mohl být součástí Dismanteamu ve složení mě, Petra Dismana, Ládi a Petra Dob. A hlavně jsem vděčný, že se nám 13. května 2024 s Petrem Dismanem podařilo vystoupit na vrchol Denali – nejvyšší hory Severní Ameriky, jejíž vrchol dosahuje 6 190 metrů nad mořem. Hora se nachází v Národním parku Denali a expedice na ni jsou výzvou i pro zkušené horolezce.

Výstup na Denali je technicky náročný kvůli drsnému klimatu, vysoké nadmořské výšce a obtížnému terénu. Tento vrchol je součástí projektu Seven Summits. K výstupu do C3 jsme využili skialpové lyže, které s námi letěly z České republiky. Většina výstupu byla náročná jak psychicky, tak fyzicky; některé úseky byly velmi extrémní vzhledem ke ztíženým aktuálním podmínkám a teploty pod -40 °C (pocitově až -60 °C) opravdu nejsou pro každého. Mě šlo hlavně o zážitky a nezapomenutelné vzpomínky na celý život, samotný vrchol byl pak krásným zakončením. Tedy před nepříjemným sestupem. Na ledovci jsme byli 12 dní, výstup z výškového tábora C5 ve výšce 5 240 m na vrchol Denali a zpět nám zabral přes 20 hodin.

Přivezl jsem si toho bohužel více, než jsem očekával. Omrzlý palec u nohy bude potřebovat několik měsíců klidu.

 

„Hora je kvůli své zeměpisné šířce proslulá nesmírně chladným počasím a také vysokou pravděpodobností výskytu výškové nemoci při výstupu. Stejně vysoká hora na rovíku by měla na svém vrcholu 47 % kyslíku oproti hladině moře, ale Denali má kvůli své zeměpisné šířce kyslíku méně, a to pouze 42 % oproti hladině moře. To souvisí s tím, že mocnost troposféry je ovlivněna rotací Země. Na rovíku je až 19 km, zatímco na pólech jen 9 km.“                             

Citace: https://cs.wikipedia.org/wiki/Denali

3. 5. 2024

Naše expedice začala letem z Prahy do Amsterdamu, následně do Seattlu a poté na Aljašku do největšího města, Anchorage. Na letišti nás vyzvedlo domluvené auto, které nás cestou zastavilo v americkém obchodě Obi. V domnění, že jsme objevili skvělý trik, jsme zde zakoupili plastové trubky na saně a pásku (duct tape). Trubky měly zabránit tomu, aby se saně při jízdě z kopce předjížděly. Nápad vypadal skvěle, ale realita byla poněkud jiná. Když se nám saně převrátily, trubky bránily jejich narovnání. Na traverzech to také moc nepomohlo a z kopce nakonec nejlépe fungoval uzel s repkou na přední straně saní. Tento nápad bych si osobně odpustil a ke spojení saní a nás použil pouze repku o průměru 6-7 mm.

 

Po nákupu nesměla chybět káva a burger. Naše první zkušenost s místním stravováním nebyla příliš dobrá – zlaté jsou naše Travellunche. Pak jsme již jen zakoupili zbylé potraviny ve Walmartu a hlavně plynové bomby. Každý měl 6-8 ks bomb o hmotnosti 230 g se zimní směsí. S vařením na plynu nebyl problém. Autem (které mělo zápach jako zapařená ovce) jsme se přemístili do Talkeetny a ubytovali se ve Swiss Alaska Inn u Chrise.

4. 5. 2024

Ráno jsme zašli na snídani do doporučené kavárny Latitude 62. Poté jsme zamířili na stanici k rangerům na povinný, předem domluvený briefing o pravidlech chování a rizicích výstupu na Denali. Dostali jsme CMC – Cleaning Mountain Can, neboli „shitbox“. O tom později 🙂 

Další zastávkou byla společnost TaT – Talkeetna Air Taxi, odkud jsme měli letět na ledovec Kahiltna Glacier, kde se nacházel base camp a letiště kompletně pokryté sněhem. Po předchozí rezervaci jsme se přihlásili do řady cestujících. Čekala nás však nemilá zpráva: počasí v posledních dnech nebylo dobré a předpověď na následující dny nevypadala lépe. Očekávali jsme tedy, že se odlet o několik dní zpozdí. I když nad námi bylo počasí relativně příznivé, v oblasti base campu, vzdáleného přibližně 80 km, mohly být podmínky zcela odlišné.

5. 5. 2024

2024 Čekali jsme na odlet. Přes den jsme se snažili nasát místní atmosféru v téměř opuštěné vesnici, která se teprve probouzela po zimě. Většina obchodů byla zavřená a na ulicích téměř nikdo. Nakonec se nám podařilo najít otevřenou kavárnu s dobrou kávou a jídlem. Poté nám nezbylo nic jiného než doufat v příznivé počasí. Měli jsme alespoň čas doladit taktiku výstupu. Kluky jsem dosud pořádně neznal, takže byl ideální prostor to napravit.

6. 5. 2024

I tento den to nejdříve nevypadalo dobře. Nakonec jsme dostali povel naložit předem připravené věci, uložené v kontejnerech blízko letiště, na přistavený vůz. Poté jsme dorazili na letiště a k našemu letadlu. Byli jsme plní očekávání, ale pro mě to byl asi největší zbytečný strach z malého letadla. Nikdy předtím jsem takovým letadlem neletěl a přistání na kluzácích na sněhu ve mně vzbuzovalo určité obavy. Hlavně jsme nesměli nic zapomenout. V teplém jarním počasí jsme byli plně oblečení na skialpový pochod. Ještě několik desítek minut jsme čekali, letadlo bylo doplněno pohonnými hmotami a poté jsme byli vpuštěni k letadlu. Velmi mile nás přivítal pilot a pomohli jsme naložit veškerou bagáž. Každý z nás měl 50-60 kg. Pilot skládal bagáž do letadla podle váhy a rozměrů.

Nasedli jsme, letěli a jen se rozhlíželi. Okolní krajina a monumentální hory byly natolik okouzlující, že jsem nevěděl, jestli fotit, natáčet, dívat se vlevo, vpravo, nebo se jen kochat. Musím říct, že samotný let byl obrovským zážitkem. A najednou se mi chtělo vykřiknout: „Bacha, hora!“ Přestože to možná zní přehnaně, měl jsem pocit, že jsme letěli několik metrů křídlem vedle zamrzlé hory a skoro jsem si myslel, že narazíme. Nicméně v takových případech musíte svěřit život někomu jinému a plně mu důvěřovat. My lezci jsme na to docela zvyklí. Proletěli jsme a pilot to bral asi jako zábavu. Co přistání? Asi to bude tvrdé… Ne, bylo to jako do peřinky a naprosto profesionální. Před přistáním na ledovec Kahiltna Glacier jsme ještě hádali, kde je Denali; jestli je vidět, nebo není. Možná to bude Mount Foraker.

Není čas ztrácet čas, jsme vyzváni k vyložení věcí a okamžitému opuštění přistávací plochy. Opodál jsme viděli další skupinu z České republiky, která se chtěla pokusit vylézt náročný Cassinův pilíř na Denali. Tým tvořili Lukáš Jasenský, Pavel Paloncý a Petr. Díky Lukášovi J. jsem mohl být součástí expedice a rád bych mu ještě jednou poděkoval. Divoce nakládáme věci na saně a razíme první krůčky aljašským sněhem. Všechno padá a nelze pokračovat dál. Na bezpečném místě se konečně začínáme kochat, fotíme, svačíme a hned na to se začínáme balit. Poprvé navazujeme batohy a vybavení na saně, připevňujeme naše trubky do tvaru X. Konečně využívám horolezecké uzlíky v praxi. Dali jsme na tip použít vodovodní plastové trubky místo provázků, které měly usnadnit hlavně sestup. Nějak to navazujeme, ladíme, uvazujeme batohy, řešíme těžiště saní a já připravuji lano na postup na ledovci. Tady nastala totální komedie, ačkoli vše vypadalo připraveně a i my jsme se tak cítili. Kdyby nás někdo natočil, asi byste se hodně nasmáli. Jelikož napadlo cca 30-40 cm čerstvého sněhu a cesta nebyla úplně prošláplá, dostali jsme se do potíží. Lano se motalo pod lyže, saně začaly někomu přepadávat doprava a někomu doleva, a sem tam se saně zabořily do čerstvého sněhu. Naše cesta začala pasáží s názvem Heartbreak Hill, což jsme pochopili až při návratu. Malý kopeček, ale cestou zpět byl možná náročnější než samotný vrchol. Cestou do C1 byla cesta z kopce, řídit auto poprvé nějak jde, ale řídit saně poprvé, ač se to nezdá, není taková pohádka. No, nasmáli jsme se, trochu doladili uzlíky, náš styl chůze a hlavně komunikaci, a šlo to. Hurá, razíme si první krůčky na Aljašce, kde tuhle sezónu před námi skoro nikdo nebyl. Hlavně v porovnání s lidmi, kteří přišli po nás. Pro horolezce je známé, že podmínky z jednoduché cesty mohou udělat peklo na zemi. Tady to zatím nebyla taková divočina. Obecně jsme měli štěstí na počasí, které se nás drželo. Nedá se to říci o všech, kteří čekali dole na lepší počasí. Přesto to nebyla procházka růžovým sadem. Tento den se nám za krásného počasí a teplého dne, kdy jsme viděli západ slunce, podařilo dojít do C1. Najednou se objevila mlha, a nebylo vidět na pár kroků. Jsme ve Ski Hill Camp? Tedy místě pro stanování mezi C1 a C2 přibližně ve výšce 2 380 m n. m. U popisů výškových táborů záleží na zdroji; názvy a počty se často liší. Plní elánu stavíme stan, vaříme a chystáme věci na spaní. Takto to většinou probíhá v každém výškovém táboře a patří to k rutině lezení ve vysokých horách. Jen někde je třeba více kopat nebo hledat vhodné místo pro postavení stanu a přespání. První dobrá noc na Aljašce, juchů mi zní v hlavě, a postupně se ubírám v zatím jen chladivé noci ke spánku. Pohoda.

7.5.2024

Ráno, v mlhavém počasí, pomalu balíme věci a stany. Jdeme alpským stylem, což znamená, že vše neseme s sebou. Takticky čekáme, zda někdo v mlze půjde před námi a prošlape cestu. Než jsme všechno sbalili, cesta byla již prošlápnutá a téměř jasná. Naším dnešním cílem byl camp 2 a překonání strmějšího úseku Ski Hill. Nic těžkého, jen si člověk opravdu uvědomil váhu saní a dobře si zvolil, kolik kilogramů měl na zádech a kolik na saních. Do kopce to šlo, ale co v traverzech? Určitá horská zábava byla na obzoru. Tento den jsme dorazili do C2 ve výšce 2 900 m a opět vykonali běžnou vysokohorskou rutinu: vykopat díru, postavit stan, naházet věci do stanu, uvařit a připravit se ke spaní. Zítra nás čekal výstup do C3.

8.5.2024

Den se probouzí v úplné mlze a není skoro vidět na krok. Po krátké debatě se domluvíme, že není na co čekat, a musíme pokračovat. Máme turistické GPS a GPX soubory s trasou z minulého roku, což nám v nejhorším případě mělo pomoci s navigací, která patří k nejnáročnějším úkolům ve vysokých horách. Kolikrát i v dobrých podmínkách je hledání nástupu zábavná příhoda. Tady šlo hlavně o to jít mimo velké trhliny a co nejblíže k trase, která byla naštěstí zčásti prošlapaná. Pod C3 se napojujeme na stopu skupiny, kterou jsme zahlédli před námi. Volíme jejich stopu, i když nesedí úplně s mapovým podkladem. Snad se vyznají… A opravdu se vyznali; po několika pauzách na oddech a úpravu vybavení dorazíme do C3. Tábor byl na pěkném místě s mnoha místy pro stany a vybudovaným záchodem. Najednou je krásně, mlha opadla a těšíme se na první výškové výhledy. Povídáme si, pijeme a hned začneme kopat díry na stany, stavět je, vařit a rychle se připravovat, než zapadne slunce a teplota klesne o desítky stupňů. Chceme být co nejdříve v spacácích. Vše se daří podle plánu a po domluvě čekáme na ráno. Pokud nikdo nebude mít problém, pokračujeme dál.

9.5.2024

Po spánku ve výšce 3400 m se cítíme dobře, a proto se rozhodujeme pro okamžitý postup dále přes Motorcycle Hill, Squirrel Hill a obávaný Windy Corner až do C4, který se nachází ve výšce 4300 m n. m. Část vybavení zakopáváme pod sníh, alespoň metr, kvůli krkavcům. Mohou být velmi chytří a obratní v hledání potravy, včetně vykopávání jídla z batohů. Krkavci jsou známí svou vysokou inteligencí a schopností přizpůsobit se různým podmínkám.

Dnešní výstup začínáme strmějším stoupáním už bez skialpových lyží. Proti uklouznutí máme v ruce cepín a na nohou mačky. Docházíme do sedla a poté nás čeká první pořádná zkouška odolnosti – traverz se saněmi. Nic příjemného, jde o práci s těžištěm a jistý postup vpřed. Hlavně saně nesmí sjet prudce a škubnout s tělem, to by mohlo ohrozit celé družstvo. Přecházíme skalnatý roh, pravděpodobně Windy Corner. Nicméně jdeme dál a od procházející skupiny se dozvídáme, že cílový tábor je ještě vcelku daleko.

Fouká a fouká stále více, až se ocitáme před ledovou pasáží, která představuje hrozivou cestu horem nebo nejistou cestu kolem. Podle zjištěných informací musíme jít přímo; letos tudy prošlo jen pár lidí. Proto je směr cesty nejistý. Petr začíná vrtat první ledovcový šroub, druhý, a my po čekání promrzlí lezeme za ním. Zima a aljašský vítr nám dávají zabrat. Naštěstí za tímto pravým Windy Cornerem vítr ustává a my můžeme poměrně snadno pokračovat dál. Jen ty těžké batohy a saně nás tíží, sedák se mi zařezává do kůže.

Dlouhá planina a na konci česká skupina, která svačí a zakopává vybavení, na nás působí trochu nepochopitelně. Nicméně jsme se najedli a šli dál. Každé zastavení dovoluje zimě, aby se nám dostala pod kůži. Po výstupu je konečně vidět cesta ke kempu, ale ta dálka… Není to otázka hodiny, ale dlouhé túry. Vyhýbáme se obrovským trhlinám a poslední metry opravdu dávají zabrat – batohy, výška. Sakra, proč jsem víc neběhal a nenosil uhlí sousedům do 8. patra?

Konečně jsme v C4. Cestou nás zastavují dva Belgičané, kteří se pro nás ukázali jako osudoví. Nic netušíme, zdravíme je a jdeme hledat místo pro stany. Nic těžkého, jen ten sníh byl těžký a museli jsme odházet nějakou tu tunu sněhu pro stan. Rutina. Spánek, uffff. Zítra máme jistý rest day.

10.5.2024

Tento den jsem vykopal místo pro WC. No jo, rest day, spánek, čtení, a nic moc jiného. Jdeme zjistit aktuální podmínky, Ranger nás navštěvuje a ptá se, co a jak. Hlavně nesmíme říct, že jsme šli rovnou z BC sem, jinak by nás mohl reálně otočit s tím, že jdeme příliš rychle.

Jinak pohoda, vaříme a pak se vydáváme na aklimatizační výstup pod Headwall. Ty aklimatizační výstupy jsou náročné hlavně psychicky, protože vždy jdete nahoru a pak zase dolů, často stejnou cestou. A víte, že poté asi další den půjdete stejnou cestou dál. Já nejsem příznivec stejných tras nahoru a dolů, ale občas to jinak nejde. Ty hory za to ale stojí. Náš aklimatizační výstup končil čajem a kávou ve výšce cca 4660 m a poté jsme se vrátili zpět do C4. Výhled na C4 je impozantní – malí mravenečci a jen my, hory a nic nebo všechno. Wuuu. Tady si moje mysl píská. Nad námi led – blue ice, lana nikde, wtf?? No, nemáme 30 šroubů a nebo 300 m lano. Ranger říkal, že fixní lana budou nachystaná, ale zatím nic není. Jdeme dolů. Belgičané nám oznamují, že tam pracovali dva dny na lanech před námi. Byli tam asi 3 týdny, čekali na lepší počasí, a šli dolů pro věci a zásoby, než se vrátili zpět do C4. Jsou to opravdoví borci.

11.5.2024

Ha, jdeme na to. Vůbec nevíme, co nás čeká. Balíme věci, část vybavení opět zakopáváme a poté se vydáváme vstříc dobrodružství. Stoupáme stejnou trasou z minulého dne a pod ledem se převazujeme a chystáme na lezení ledu. Před námi je 300 m dlouhá stěna modrého ledu – rajbas, ale i tak dostávají lýtka zabrat. Ke konci mě začala lýtka hořet, i když na ledy jsem zvyklý, nechápu, jak to dali kluci, kteří ledy skoro nelezli. Prostě musíš. Asi šlapali zelí v mládí. V dobrých podmínkách se tady chodí pěšky, jen navázaní na lano, my jsme měli poctivou strmou ledovou stěnu a rok stará fixní lana, co vykopali Belgičané den před námi. Část informací od rangerů byla falešná, realita byla jiná. I předpověď počasí přes vysílačky neprobíhala podle domluvy v předem stanovený čas. Naštěstí jsme měli Inreach – satelitní telefon pro komunikaci a aktuální předpověď počasí. Takže se navazujeme a prostě lezeme po modrém ledu – mazec. 300 m musíme lézt s batohem na zádech. Zhruba v polovině jeden nejmenovaný vyzkoušel jištění, uklouzl a zhoupl se – asi v rámci zábavy to nebylo, ale oklepal se a lezl dál. Pro představu se houpal zhruba na 100 m vysoké ledové propasti na jištění z minulého roku, poctivě přimrzlém.

Lezeme nahoru, musíme, nic jiného nepřipadá v úvahu – wow. Sedlo. Ale jaké sedlo. Nic takového jsem nikde neviděl, ani v Tatrách, ani v Rakousku, ani nikde na světě. Tyjo. To chce jít na mojí přednášku a shlédnout fotky. Neskutečné výhledy. Krása. Romanitka to ale není, svačinka a musíme dál. Čekáme, kápo Petr zajišťuje hřeben, zajišťuje a lezeme za ním – nohy ani ruce necítím. Nakonec mě ten ostrý hřeben rozpálí natolik, že se zahřívám. Ty výhledy, víte, slunce zapadne, ale i tak je vidět. Takže se můžeme kochat skoro pořád. Lano mě netahá, netahá, už mi opravdu je zima. Jdu poslední a lano nic, nic, nic, a pak se leze. Nebyla snadná bezpečně zajistit terén. Lezeme, voláme, i v té hrozné zimě užíváme naše další kroky k zdánlivě nemožnému vrcholu Denali. K večeru, a zimě – ale opravdu zimě – docházíme k místu, kde je C5. Já se trochu děsím, všude žlutý sníh, těžko najít místo pro stan. Chlad nás nutí dělat okamžité rozhodnutí, a tak stavíme stan na jednom z prvních míst.

No, hurá, C5. Už je to výška; pro některé je toto místo velmi ctižádostivé a uspokojující. Další den je jasné, že bude rest day, ale poté se určitě chceme pokusit o vrchol.

12.5.2024

Po náročném dni si ráno pospáváme, je chladivé a pomalé. Při svitu sluníčka se náš stan ohřívá a začíná být příjemně. Dnes je moje oblíbená vysokohorská disciplína – vaření jídla a spánek. Někdo tomu říká aklimatizace. Přes noc nasněžilo, takže na vaření nabíráme nový sníh. Ten starý žlutý – nevypadá zrovna lákavě. Málo kdy si člověk může dovolit schrupnout po obědě, jako tady, a nemít výčitky, že musí honem něco udělat. I psychická příprava je velmi důležitá. Odpoledne se domlouváme na výstupový den a co si kdo vezme. Po domluvě bereme vařič a spacák na dvojici pro případ neplánovaného bivakování. Přes noc se teploty blíží k -40 °C a pocitově i k -60 °C. Mrazivější hory než Denali těžko potkáte. Z těchto důvodů nemá cenu vycházet brzy v noci nebo ráno, bývá opravdu chladno. Zima tu teprve končí a budeme teprve druhý tým, co letos zkusí vrchol. Tento den se o to pokouší dva Belgičané, a nakonec úspěšně. Došli hodně pozdě v noci a nechali nám vzkaz.

13.5.2024

Náš výstupový den je konečně tady. Ráno kolem desáté vycházíme na první pasáž, zvanou AutoBahn. Jedná se o 500 metrů dlouhý traverz, běžně osazený sněhovými kotvami. Před nástupem do traverzu se střídám s Petrem ve vedení. Cítím se dobře a začínám cvakat sněžné kotvy a zajišťovat lanem první metry traverzu. Zprvu to byl strmější výšvih a poté už jen traverz do Denali Passu. Jenže ve dvou třetinách žádná kotva v nedohlednu. Ani kluci nic nevidí. Naštěstí máme navíc dvě vlastní kotvy, které přidáváme na nové místo. Směr postupu je nejistý, ale po asi 100 metrech vidím další kotvu. O připravenosti jsem mluvil dříve. V hlavní sezóně se to dá projít i sólo, ale nám to zabralo o dost hodin navíc, což sebralo jak čas, tak i hodně fyzické energie. V Denali Passu fouká silný vítr, rychle svačíme a jdeme dál. Ještě chvíli se na hřebeni jistíme a poté přecházíme na méně strmý ledovec. Tak už jen ťapat si říkám, při psaní si říkám, proč jsem stále tak naivní. Asi po hodině nás zastavuje zima, oblékáme poslední vrstvy. Já jich mám osm nahoře a čtyři dole: dvě termo trika, dvě mikiny, goráč, softshell a dvě péřovky. Víc bych asi už ani neoblékl. A bez péřových kalhot, které jsem půjčil od kamaráda Romana, bych si to vůbec neuměl představit. Boty jsme měli La Sportiva G2. Nicméně u Petra se začínají projevovat první příznaky podchlazení a výškové nemoci, a proto se s Ládou rozhodují sestoupit. Pro takový případ jsme měli jedno lano navíc. My, po domluvě s Petrem a uvědomění si pravděpodobného nočního sestupu, pokračujeme dál. Naše nohy jdou čím dál pomaleji a vrchol je v nedohlednu. Procházíme okolo Archea Tower a před námi se objeví tzv. Football Field a závěrečný hřeben s vrcholem. Je to ještě slušná dálka, začínám pochybovat o našich možnostech a schopnostech, ale jsem odhodlaný udělat maximum. Sněhové pole přecházíme bez obtíží, ale výstup na hřeben je dost prudký a určitě to není žádná turistika. Naštěstí se nám ukázalo pár kotev pro jištění, ale nic slavného. Jsme na hřebeni, brzy zapadne slunce a razantně se ochladí. Nemrzneme a jdeme dál, hřeben je ostrý jako tupý nůž a z ničeho nic lezu a cvakám další kotvy a šrouby. Vrchol vidím, ale je stále daleko. Jdu a myslím jen na teplo, hlavou se mi honí myšlenky na návrat. Znovu se sem nechci, je tu zima, říkám si, a proto bez vrcholu domu nepojedeme. Ještě pár myšlenek a najednou je terén z kopce. Že by vrchol? Nic tu není, jen jedna bambusová tyčka. Divné, ale hurá, vrchol! V dáli není nic vyššího, a proto se radujeme, objímáme a snažíme se udělat pár fotek. Ale čeká nás ještě dlouhý a nebezpečný sestup. Přibližně v deset večer začínáme teprve sestupovat. Hlavně neudělat žádnou chybu – i špatný krok nebo malé zranění může hrát významnou roli v takových výškách. Jdeme proto pomalu a opatrně. Kde to jde, tam se jistíme. Čas se zpomaluje a dech prohlubuje. Najednou stojíme nad Headwall a víme, že sestup přes traverz nebude zadarmo. Začínám lézt, naše dvě kotvy dávám asi až po 40 metrech a poté dolézá Petr. Dává mi svou čelovku, moje je vybitá. Je vcelku šero, trochu chumelí, fouká vítr. Odlezl jsem celou délku lana a další jištění nikde, zkouším hledat cestu pod námi, nad námi. Vítr dokonale schoval naše stopy. Nevím, kam pokračovat – zbývá nám lézt nejištěně, bivakovat nebo se modlit. Byl jsem asi hodný, a z ničeho nic kousek popolezu a uvidím záblesk sněžné kotvy. Velmi jsem si oddychl – nemusíme bivakovat. A to ještě netuším, že mám omrzliny. Lezeme dál, jistíme se a brzy v dálce zahlédneme náš stan. Dokonce se k nám blíží Láďa s teplým čajem. U stanu jsme byli kolem osmé ráno. Neskutečně šťastní, vděční a zcela unavení upadáme do stanu.

14.5.202

Spali jsme skoro celý den, a odpoledne nemělo smysl zahajovat sestup. Po příchodu jsem si říkal, že ruce jsou v pořádku, ale nohy jsou spocené. Kluci už měli první puchýře a náznaky omrzlin. U mě zatím nic, ale po sundání ponožky mě čekalo nemilé překvapení – puchýř skoro přes celý palec. Bylo jasné, že je potřeba co nejdříve navštívit nemocnici, což počasí ani naše situace neumožňovaly. Do nemocnice jsem se dostal až po sedmi dnech. Ještě dva dny nám trval sestup do BC. Naštěstí jsme měli alespoň aspiriny, které pomáhají prokrvit prochladlé končetiny. Představa, jak budu dávat nohu do boty a do setupu, mě vůbec netěší. Tady si člověk nevybere.

15. 5. 2024

Po oteplení kolem 12 hodin děláme poslední fotky a vyrážíme do C4. Noha bolí, ale dá se to vydržet. Spíš ten chlad není zcela příznivý. Jdeme opatrně dál a Head Wall už není modrý led, ale je pokrytý sněhem, což slanění činí příjemnější, než stát pouze na předních hrotech maček. V lepších podmínkách by se to dalo projít jen s přidržením lana, ale v našich podmínkách to nepřipadalo v úvahu a slanění i vyhýbání se ostatním, kteří šli nahoru, byla docela výzva. Hlavní ponaučení: kontrolovat lana a štandy, i nové hezké lano může být zamrzlé a špatně upevněné, což by mohlo vést k vážným problémům. Všichni slaníme a říkám si, že to nejhorší máme za sebou – opět mylná představa. Nicméně zanedlouho docházíme do C4, odpočíváme a já jdu vykopat věci. Po přebalení vyrážíme hned do C3, dokud je hezké počasí. Cesta dolů je ještě dlouhá; obávaný Windy Corner procházíme tentokrát bez obtíží, jen občas se nám saně převrátí a člověk musí dávat pozor, aby ho nestrhly dolů. Samozřejmě jsme byli navázaní na lano. Teď už to vypadalo dobře, říkal jsem si, ale z ničeho nic zjišťujeme, že jsme mimo cestu a jdeme špatně. Orientace se zdá být velmi obtížná, signál je slabý. Sem tam se boříme do trhlin, ale po chvíli nacházíme správný směr. Sněhový výstup na místě zvaném… se změnil v led a sestup je najednou mnohem nebezpečnější, protože se téměř nedá jistit, a proto musíme jít velmi opatrně. Ale zase ne pomalu, kvůli silnějšímu větru je nám zima. Docházíme k poslednímu výšvihu nad C3, kde se mi saně zamotají tak, že skoro nemohu dýchat. Trvalo mi asi 10 minut, než jsem je rozmotat; naštěstí bylo vše dostatečně přivázáno. To platilo i pro Petra, kterému saně spadly do trhliny, kterou jsme museli překonat. Naštěstí měl tyčky z našeho stanu. Velmi unavení docházíme do C3, můj výraz na tváři je bez úsměvu. Uvědomuji si, že jsme se štěstím proklouzli a raději nepřemýšlím o tom, co všechno se mohlo pokazit. Tam, kde bylo předtím 5 stanů, je nyní asi 50 stanů a plno lidí. Nacházíme zakopané naše lyže a stavíme stany. Přes noc se kazí počasí a ráno hodně váháme s dalším sestupem. Nakonec se rozhodujeme vyrazit a než se sbalíme, oblačnost se protrhává a cesta se zdá být prošlapaná. Hledat cestu v mlze by se nemuselo vyplatit. Doufáme v dobré počasí, ještě uvazujeme repku a uzel před saně, aby sami brzdily z kopce, a vyrážíme na lyžích dolů. Jede se parádně a brzy jsme pod kopcem a letíme až do C1. A pak rovinka, kterou jsme cestou nahoru skoro nevnímali, nás tady každý krok vyčerpává. Nohy bolí, tělo je unavené a síly docházejí. Poslední kopeček funíme jako po doběhnutí maratonu. Snad tam dojdeme 😀 Jsme už opravdu blízko. V BC potkáváme kluky z druhé skupiny a dozvídáme se, že se nikam neletí ani dnes, ani zítra. Jdu do medic stanu a nechávám si ošetřit nohu. Bohužel ani vrtulník nepřiletí; dělají mi převaz. Puchýř při sestupu praskl. Než našli nůžky, trvalo to několik minut a noha mi začíná promrzat. Snažím se je trochu popohnat, ještě neměli ani vybaleno. Sezóna teprve začínala. Trochu mě uklidňují a odcházím ke stanu. Kluci vykládají a já jdu hned po jídle do tepla spacáku. Mám alespoň dobrou výmluvu. Pivo tu stejně nemají. No snad se tu nesekneme, rádi bychom stihli let domů.

16. 5. 2024

Ráno nás budí výkřik „We are flying!“ Asi po třech dnech slyšíme v dáli první letadla. Brzy přistává jedno za druhým. Usmálo se na nás opět štěstí a brzy jsme v letadle a letíme domů. Tady mi to vše dochází a díky krásným výhledům z letadla jsme plně dojatí. Je to nepopsatelný pocit, když po několika měsících příprav a tréninku vidíme, že se to vyplatilo a byli jsme jedni z mála, kteří měli možnost stát na nejvyšším vrcholu Severní Ameriky. Přilétáme do jarní Talkeetny, která je úplně jiná a živá. Co nejdříve sundávám těsné lyžáky, převlékáme se, děkujeme pilotovi a organizátorům za to, že pro nás přiletěli. Odvážíme věci do hostelu, sprcha, převaz a co nejdříve na pořádné jídlo. Dám si všechno.

17. 5. 2024

Volný den v Talkeetně, nic nevymýšlíme. Já stejně nemohu pořádně chodit a hned mi přilétá přezdívka „pajda“. Co se dá dělat, snad mi prsty zůstanou. V tu chvíli mi ani nedochází vážnost situace. V nemocnici mi prý nepomohou, takže čekám na návrat do ČR. Prošel jsem místní muzeum a nakoupil pár dárků.

18. 5. 2024

Přejiždíme z Talkeetny do Anchorage, kde procházíme městem. Škoda psát – hnus, špína, veliké rozdíly v životní úrovni, hodně bezdomovců a velmi drahé. Burger, dvě piva a dezert za 1500 Kč. Jsem zklamán, představoval jsem si to více pohádkově. Je to úplně jiný svět než v posledních dnech. Těší nás brzký návrat domů.

19. 5. 2024

Let domů.

20. – 23. 5. 2024

Fakultní nemocnice Vinohrady.