V dnešním článku jsme se zaměřili na to, jak byste se měli stravovat, pokud se vydáte na trek do hor a máte v plánu například zdolávat jeden vrchol za druhým. Jednak si probereme, jaké jsou základní živiny, co je potřeba na jednodenní a vícedenní trek. Dalším tématem bude využití místních zdrojů versus co si vzít z domova. Čtěte dále, a dozvíte se, jak správně jíst v horách.
Číst více: „Jak správně jíst v horách?“
Sedím spolu s kamarádem Lubošem a jeho ženou v zapadlém hostelu v El Chaupi, pod Iliniza Norte. Je pátek 14.6.2019. Snídám jogurt a popíjím kávu od Vasila. Je to týden od neúspěšného pokusu na Chimborazo (6263m). Mezitím jsme stihli procestovat kus Ekvádoru, projít se kolem kráteru Quilotoa, setkat se s indiány a ochutnat místní kuchyni. Taky jsme poznali sílu mocných Kordiller. Číst více: „Cotopaxi 5897 m – Ekvádorská erupce“
Původní plán na rok 2019, totiž vyrazit s osvědčenou partou do Tádžikistánu, se mi postupně přestával líbit, až nakonec v zimě padlo rozhodnutí – do Tádžikistánu se mi fakt nechce. A tak jsem začal přemýšlet co dál.
Naštěstí můj bratranec a kamarád v jedné osobě, Vláďa, má podobné názory na ideálně strávenou dovolenou a tak jsme se poměrně rychle domluvili na společném letním treku někde ve Skandinávii. A jelikož je Vláďa dost flexibilní, tak nechal veškeré plánování na mně a já jsem se rozhodl dát druhou šanci švédskému Sareku, z něhož nás před dvěma lety vyhnal déšť, sníh a celkové vyčerpání… Číst více: „Národní park Sarek jako srdce švédského Laponska“
Pokračování prvního dílu: Cesta vypadá celkem dlouho lépe, než jsme předpokládali. Nakonec dosahujeme hranici sněhu. Někteří z nás nandávají mačky, jiní pokračují bez. Za nedlouho narážíme na lavinu, kterou jsme viděli na fotkách. Ve skutečnosti je mnohem větší a impozantnější než na obrázku. Člověk si v tu chvíli připadá jak nicotná tečka. Na klidu nám moc nepřidává ani fakt, že je vidět prasklina táhnoucí se od odtrhu a čeká na svou příležitost. Je slyšet praskání všude kolem, dokonce během svačiny i vidíme, kde se to vysypává. Není to po cestě, ale příjemný pocit to stejně není. Na skupině je vidět váhání. Většina členů ještě nebyla ve 4 000 m.n.m., takže by si rádi tuto magickou hranici splnili. Dáváme si dohodu, rychle tam vylezeme, ale nejdéle kolem druhé odsud mizíme.
Číst více: „Tádžikistán 2019 aneb pár kamarádů v horách – Díl 2.“
Tak po půl roce je to tady. Finální balení, převažování krosen a může se vyrazit. Čeká nás let do Istanbulu a pak hlavního města Tádžikistánu – Dushanbe. Na letišti si necháváme zabalit naše cenné krosny. Přeci jen v nich je spoustu jídla, střechy nad hlavou a vůbec, člověk k nim má prostě po tolika letech citový vztah. Posíláme je do útrob letiště a jdeme čekat na letadlo. Už při čekání potkáváme 7 chlapů ve věku našich otců, co mají stejný cíl. Že by hory v takové dálce byly plné zase jen Čechů? Uvidíme. V letadle sedíme s nimi, tak zjišťujeme, co mají v plánu a vyprávíme si zážitky z cest. Chlapi se toho nebojí a prolévají hrdlo Ginem a Whisky.
Číst více: „Tádžikistán 2019 aneb pár kamarádů v horách – Díl 1.“
Znáte to. V říjnu si dohodnete termín s kamarády, vezmete si dovču a plánujete kam vyrazit. Náš hledáček padl na nedaleké Totes Gebirge, v překladu Mrtvé hory. Název hor má své opodstatnění. Avšak dokud se budeme vracet z výprav v plném počtu, pro mě to budou pořád krásné a časově dostupné kopce na víkend. Plán byl jasný. V pátek brzy ráno vyrazit pod kopce a užít si 3 dny bez lidí a bez shonu všedního dne. Pro naší 5členou skupinku to znamenalo zařídit půjčení lavinové výbavy, nakoupit jídlo (hodně jídla), vyzvednout klíče od Winterraumu a podívat se na počasí. Každý splnil svou část a ve čtvrtek večer se scházíme u kamaráda, abychom ráno v 5:00 mohli vyrazit. Při večeři živě debatujeme o tom, jak se každý z nás těší na nadcházející dobrodružství.
Konečně je snad vše sbaleno, nakoupeno, připraveno a my můžeme vyrazit směr letiště. Jedu s přítelkyní autobusem a šimrá mě v zádech. Takový ten pocit, že to bude tentokrát o něco vážnější než jen wellness výlet na Sněžku. Na letišti se snažíme sbalit naše expediční vaky tak, aby se vše vešlo do váhových limitů. Nevěřili jsme, ale vešlo! Rozloučení, zatlačené slzy a hurá do země vzdálené.
Na tenhle výlet jsme se s Lukášem moc těšili. Slibovali minimálně tři dny krásného počasí a vymyšlený jsme měli krásný plán – od východu dojít po hřebeni co nejdál. Nejsmělejší verze byla spojit tři nejvyšší kopce Tater.
Zatímco si chlapci výletují v Pamíru, my, co jsme zůstali doma, neleníme a užíváme léta jaksepatří.
Dlouho jsem se těšil, že až budu mít v Tatrách čas a počasí, dám si hřeben Západních Tater. Ten značený. Kam se oficiálně smí. Domluvený týdenní pobyt v Liptovském Mikuláši byla jasná volba a vzhledem k tomu, že jsem chtěl udělat i nějaký slušný čas, nepodcenil jsem přípravu.
