Krásné a sluncem nasvícené hory

Karavanky – krásné výhledy bez turistů

Už roky plánuji přechod Slovinských hor a letos to konečně vyšlo (jiným věcem jsem řekla dost). Naší cílovou destinací se staly Karavanky, které nabízejí mnohé krásy. Tento vápencový pás hor se nalézá na severu Slovinska přímo na hranici s Rakouskem. O krásné výhledy tu opravdu není nouze. Velkých plusem těchto hor je velmi nízký počet turistů, kteří sem zavítají.

Můžete spát pod širákem či ve stanu a nikomu to nebude vadit. Rovných míst na stan je tu méně, ale my problém neměli. Doporučuji spát raději dál od horských chat. Tyto Koči jsou vhodné pro ty, kdo touží v noci po větším pohodlí, anebo po teplé stravě. Je jich tu dost.

Na své si přijdou i milovníci zvířat. Můžete zde spatřit pasoucí se krávy, koně či ovce. Pouze dostupnost pitné i nepitné vody je horší. Prameny či potůčky se zde nevyskytují tak často. Pokud nevíte, kde můžete na vodu narazit, tak po přečtení těchto řádků, už určitě vědět budete.

Den první: infarktová cesta.

„Máme všechno sbalený?“

„Jasný že jo,“ odpověděla jsem.

Via Ferrat
Využij 20% slevu na kurz Via Ferrata v Solné Komoře!

A jasný, že jsme pár věcí zapomněli. Vracela jsem se pro doklady a trekové boty. Druhá polovina mančaftu si zapomněla všechnu čokoládu, jen asi 8 tabulek. Budeme je muset cestou někde dokoupit. Odjížděli jsme ranním vlakem v 6:01 z Hlaváku v Praze. První dvě hodiny jsem prospala. Probudil mě až všudypřítomný pivní odér.  V Budějicích totiž přistoupili do vlaku nametení vodáci. O zábavu tak bylo postaráno.

Dramatická cesta vlakem

První přestup nás Čekal v Linzi. Doporučuji si koupit místenku. My to neprovedli a byla to velká chyba. Během 4 hodinové jízdy jsme vystřídali asi tři různá sedadla. Vlak nabral zpoždění 45 minut. Starší paní dostala infarkt a jela pro ni záchranka. Na záchranáře čekala paní a s ní i celý vlak. Vzhledem ke zpoždění jsme nestihli navazující spoj z Villachu, který nás měl odvést do cílové destinace Rosenbach.

,,Starší paní dostala infarkt a jela pro ni záchranka.“

Též jsme zjistili, že plán stavět první noc stan na rakouské straně Karavanek, není úplně ideální. V Rakousku za to bývají velké pokuty. V okolí se nenacházela ani žádná chata k přespání. Tak jsme vymysleli plán B. Ve Villachu jsme si prodloužili lístek až do Slovinské Jesenice (spoj jsme v pohodě stíhali i se zpožděním) a spát jsme se chystali kousek za městem. Tím jsme vyřešili i problém s pokutou, jelikož ve Slovinsku se nesmí spát na vlastní pěst pouze v národních parcích, což Karavanky nejsou.

Ve Villachu jsme doplnili zásoby a hlavně dokoupili asi dvě kila čokolády. Nastoupili jsme do vlaku a skrz dlouhý tunel jsme dojeli do Slovinské Jesenice. Když jsme vystoupili z vlaku, mysleli jsme, že den je téměř u konce. Vyšlapeme hodinku nad město a na příhodném místě zakempíme. Omyl. Začalo pršet a předpověď na zítřek se radikálně zhoršila. Mělo vydatně pršet celý den.

Vymysleli jsme plán. V pořadí již třetí. Dvě noci přespíme v kempu u obce Lipce a přečkáme tam zítřejší deštivý den, ať nemusíme mít celý den postavený stan kousek za městem. Při čekání na autobus jsme nelenili a stopovali. Po tři čtvrtě hodině nám bylo dopřáno. Slovinský týpek, který se pohybuje u filmu a projezdil Evropu křížem krážem, nás hodil přímo do kempu. Byl skvělý. V kempu jsme ztratili pocit, že jsme v zahraničí, protože zde bylo ubytováno asi 30 Čechů. Bylo to tu fajn, kromě špatné sprchy. Voda byla studená, když teda zrovna tekla.

Vlak z Blejske Dobravy do Jesenice
Vlak byl celý posprejovaný a a dveřmi jsme s krosnami sotva prošli

Den druhý: Prší, prší, jen se leje.

Ráno jsme vstávali až spíše dopoledne. Pršelo už od 4. hodiny, tak nemělo smysl někam pospíchat a několik hodin spánku navíc se po včerejším brzkém vstávání hodilo. Předpověď se naplnila a skoro celý den pršelo. Flákali jsme se ve stanu, debatovali nad mapou, nebo jsme hráli nelítostný boj v kartách. Nedalo se nic jiného dělat.

Jídlo jsme si uvařili u baru, kde byly lavice a stoly pod střechou. V jasném dvouhodinovém nedeštivém okně jsme se vydali na procházku do vedlejší obce Blejska Dobrava (Vintgar), kde byla železniční stanice i autobus. Zjistili jsme si časy spojů do Jesenice, odkud zítra budeme vyrážet do hor. Vyhrál vlak. Večer se žádné překvapení nekonalo, stále pršelo.

Déšť a zase déšť
Druhý den pršelo již od časných ranních hodin a my se flákali ve stanu a hráli nelítostný boj v kartách.

Den třetí: Hurá do hor a pozor na medvěda!

Chvíli po 9. hodině ráno jsme odcházeli z kempu. Cesta k vlaku nám trvala asi 20 minut. Vlak byl celý posprejovaný a dveřmi jsme s krosnami stěží prošli. Byly strašně úzké. Z Blejske Dobravy do Jesenice to trvalo asi 7 minut. V obchodě jsme dokoupili nějaké potraviny a vyrazili jsme.

Původně jsme chtěli jít kratší cestou přes Plavški Rovt a Planinu pod Golico, ale nakonec jsme to provedli jinak. Nástupní trasa měla vést po červené wanderweg směrem k vrcholu Jelenkamen. Pak do obce Javorniški Rovt až do obce Planina pod Golico. Za ní jsme v lese plánovali přespat.

Krásné a sluncem osvícené hory
Krásné a sluncem osvícené hory a celkově scenérie Karavanek nás uchvátila.

Očekávala jsem značenou cestu. Marně. Velmi ku prospěchu nám bylo, že se oba umíme velmi dobře orientovat v mapách. A to jsme měli mapu WK 233 od Freytag a Berndt a Slovinskou i Rakouskou mapu v mobilu. Během dne, a vlastně i celého výletu se nám stávalo, že značení neexistovala a my úplně přesně netušili po které cestě se vydat. Ani jedna mapa neodpovídala skutečnosti. Někdy nás zachránila poloha v mobilu.

Nástupovka tu nebyla vůbec pěkná, cestu rozryli lesáci traktory a hluk z dálnice jsme přestali slyšet až v poledne. Cesta i krásné výhledy na okolní hory se naštěstí začaly postupně zlepšovat. Hora Jelenkamen (1096 m n. m.) se stala prvním zdolaným vrcholem.

Stoupání bylo docela prudké, i ocelové lano tu bylo k použití. V obci Javorniški Rovt (975 m n. m.) jsme se naobědvali z vlastních zásob. Konečně vykouklo slunce a udělalo se krásně. Stoupali jsme až k vrcholu lanovky, abychom ty nabyté výškové metry zase ztratili. Cestou dolů jsme dočerpali vodu. Ta přitékala gumovou hadicí do staré zrezlé vany.

Došli jsme do obce Planina pod Golico (920 m n. m.), kde též byla dostupná pitná voda. Od obce jsme začali zase stoupat. Nejdříve po asfaltce a pak malou velmi nenápadnou odbočkou jsme zahnuli doleva do lesa. Pozor na značení! Tentokrát zde bylo, ale pro jistotu schované za keřem.

„To je medvěd!“

Po nějaké době se už blížil večer a tak jsme to zakempovali uprostřed lesa. Místo na spaní to bylo opravdu malebné. Spali jsme na měkkém, ve vysoké trávě. Když už se smrákalo, začaly se z lesa ozývat divné a hlavně hlučné zvuky. „To je medvěd!“ ozvalo se vedle mě. Po této větě se můj klid vytratil. Sežere nás, pomyslela jsem si. Několik dlouhých minut jsem v té hrůze žila. Když první odvážlivec vykoukl ze stanu, zjistili jsme, že je to pouhý datel.

Stoupání
Stoupání bylo docela prudké, i ocelové lano tu bylo k použití.

Den čtvrtý: Karavanky nebo Kravanky?

Už od rána svítilo slunce a bylo slušné vedro. Asi po deseti minutách chůze jsme narazili na potůček, kde jsme nabrali čerstvou vodu. Raději jsme do flašek hodili tabletu na dezinfekci vody. Už jsme se mohli kochat pohledem na krásné výhledy okolních hor. Došli jsme ke Koče na Jeseniški Planini, kde by též šlo získat vodu a to z kravího napajedla. Z chaty se kouřilo, ale pro turisty pravděpodobně otevřená nebyla. Cesta vedoucí lesem byla bahnitá, zničená od kopyt krav a též bylo i trochu přihnojeno.

Po nějaké době značení nenápadně zmizelo. Všimli jsme si toho až po chvíli. Nebyli jsme první, kdo zabloudil. Cesta byla vyšlapaná dál, i když už tam žádná neměla být. Měli jsme jít do sedla, tak jsme se vydali po spádnici vzhůru. Asi po 20 minutách jsme dorazili k chatce, kterou jsem neměla ani v jedné mapě. Stála těsně pod sedlem Rožca (1586 m n. m.). Dali jsme si tu oběd. Mohli jsme si naplno užívat pořádně krásné výhledy na hory.

Když jsme odcházeli, potkali jsme místní bači. Na nohách měli obuté pantofle a místo dřevěné hole na podpírání drželi v ruce plastové kolíky k elektrickému ohradníku na krávy. Od sedla jsme šli po Rakousko-Slovinské hranici. Z Rakouska do sedla Rožca, vedla cesta až do Rosenbachu. Tou jsme chtěli původně jít.

Rozbahněná cesta

Ze sedla jsme se vydali na vrchol Klek (1753 m n. m.) po neznačené trase. Bez možnosti stínu jsme stoupali nahoru na vrchol, kde nám byly odměnou krásné výhledy. Cestou dolu pěšinka přestala existovat, zmizela někde v kleči.

Když jsme se v kleči zbavili přebytečné kůže, uviděli jsme asi 20 m pod námi cestu, na kterou jsme se potřebovali dostat. Kdyby byla mlha, tak bychom se asi ztratili. Před námi jsme spatřili totálně zabahněnou cestu od kravinců. I celá vysoká pohora by tam zajela. Byly to opravdu záživné dvě hodiny. Na horu Golica jsme se vykašlali, časově bychom to nestíhali.

Šli jsme traversem přímo na Koču pod Golico (1532 m n. m.). Zde jsme potkali první lidi, když nepočítám místní bači. Na chatě jsme si koupili zelňačku s chlebem a klobásou za 6 euro. Přinesla nám ji statná paní máma. Jídlo bylo vynikající a okolní hory taktéž.

Chtěli jsme si na chatě nabrat vodu. To byl docela problém, ale po delším přemlouvání paní hostinské se nám to povedlo. Asi 500 m od chaty (směrem k Belška Planina) těsně za rozcestím, jsme nalezli krásný rovný plácek na stanování. Bylo to přímo u cesty, ale vzhledem k počtu turistů to nevadilo.

Slunce a hory
Už od rána svítilo slunce a bylo slušné vedro.

Den pátý: To nejlepší Tě čeká na konci!

Měli jsme štěstí. Mraky se vypršely v noci a ráno už nespadla ani kapka. Od sedla Suha jsme byli kousek. Otevřely se nám tu krásné výhledy na kopce a louky se stromy solitéry. A především všude kolem nás přežvykovaly ovečky, krávy a koně svoji ranní dávku travin. Cesta vedla skrz ohrady. Ploty šlo v pohodě překonávat pomocí postavených dřevěných schodů.

Krávy, koně a ovečky
Všude kolem nás přežvykovaly ovečky, krávy a koně svoji ranní dávku travin.

Po obloze se objevovaly mraky, které sem tam skrývaly okolní vrcholy. V jednom malém sedle oblaka vytvářela pozoruhodnou podívanou. Bílé mraky přetékali z jedné strany údolí do druhé jako mléko. Připadali jsme si jako v nebi. Po hřbetu srázu jsme se dostali ke Koče u Belška Planina (1681 m n. m.). U Koči se zase klasicky zjevili turisté.

Lidé se v Karavankách chovali jako chráněný druh vyskytující se pouze v okolí chat. Nám to vyhovovalo. Od místních manželů jsme vyprosili vodu. Moc se jim nechtělo, ale nakonec nám podlehli a my získaly jednu petku vody. V těchto případech je dobré mít co největší nádobu na vodu. Většinou vám natočí pouze jednu. Takže čím větší je láhev, tím více vody získáte.

Od chaty jsme mírně stoupali po velmi nehezké cestě. Šlo se po ní dobře, ale byla nahrubo rozorána a rozšířena, aby po ní mohla jezdit auta. V mapě byla značena jako wanderweg, což už rozhodně neplatilo a na kráse jí ubylo. Po nějaké době se nám otevřel výhled na oblé údolí vzniklé ledovcem. Počátek údolí jsme přetraverzovali přes kamenné moře. Od údolí cesta stoupala již prudčeji skrz kleč.

Už delší dobu bylo patrné, že bude pršet, a taky že jo. Rozpršelo se a my vstoupili do mlhy a mraků. Viditelnost se snížila. Naštěstí tento úsek byl značen snad nejlépe z celého našeho výletu, takže ani při špatné dohlednosti jsme se neztratili. Pršelo asi pouze hodinu, ale zato velmi vydatně. Jakmile pršet přestalo, začalo svítit slunce a všechno nám za chvilku krásně uschlo.

Hory a mraky
Už delší dobu bylo patrné, že bude pršet, a taky že jo. Rozpršelo se a my vstoupili do mlhy a mraků.

Ztracené značení

Dnešním cílem byla Prešernova Koča na Stolu, nalézající se těsně pod vrcholem Mali Stol (2 198 m n. m.) . Cca 200 m výškových pod vrcholem Veliki Stol (2 236 m n. m.), nejvyšší horou Karavanek. Zatím jsme ji neviděli, ukrývala se v mracích.

Čím blíž jsme byli, tím víc se nám nechtělo věřit, že tam někam nahoru musíme vystoupat. Po chvíli mraky odpluly pryč a nám se naskytly krásné výhledy na ony dvoutisícovky. Asi dvakrát jsme ztratili značení, ale zase jsme ho nalezli. Klasika. Nemyslete si, že jsme nějací pomatenci, kteří neumí chodit po horách. Předtím se nám to nikdy nestalo.

Před závěrečným stoupákem jsme objevili vybetonovanou čtvercovou jámu, kde byl přiveden pramen. Byli jsme rádi, že doplníme již zúžené zásoby vody, ale zároveň se nám to nahoru tahat nechtělo. Počasí se zase hodně zhoršilo a ochladilo se. Pod sedlem mezi Malim a Velikim Stolem jsme si vyhlídli místo na spaní.

Osudová chyba

Už jsme toho měli plné kecky a dokonce začalo poprchávat. Naštěstí asi po dvou minutách chůze, jsme se ocitli v teple a suchu uvnitř Koči. V tom se spustil strašný slejvák a do toho i kroupy. Měli jsme štěstí. Dali jsme si segedínský guláš a přemýšleli nad mapou co dál.

Po hodině a půl se déšť stále neuklidňoval. Rozhodli jsme se, že přespíme v chatě. Místní personál nám sdělil, ať se zaplacením chvíli počkáme. To pro ně byla osudová chyba. Během těch několika minut přestalo pršet, rozjasnilo se a vysvitlo slunce. S touhle možností už jsme nepočítali. Paní domácí jsme řekli nashledanou a odešli jsme.

Místo na spaní jsme nakonec našli na opačné straně sedla než původně. Mohli jsme se zde krásný výhled na nádherně osvícené hory. Vyfotili jsme pouze několik snímků, asi tak 300 kusů. Výhled na zítřejší směr našeho výletu byl opravdu famózní. Místo na spaní bylo na místní poměry rovné a dokonce s kamennou zídkou proti větru. V zažívacím traktu nám to bubnovalo ostošest. Slovinské zelí nám dávalo zabrat.

Místo na spaní. I odsud jsme měli krásné výhledy.
Místo na spaní bylo na místní poměry rovné a dokonce s kamennou zídkou proti větru.

Den šestý: Stol, nejvyšší hora Karavanek.

Dnes nás čekala nejvyšší hora Karavanek. Jupí. A následný sestup do civilizace. Bohužel. Vstávali jsme dřív než obvykle. Nechtěli jsme, aby nás někdo viděl. Přeci jen jsme přespávali blízko Koči. Snídali jsme na velkém šutru a dívali se na hory.

Zpátky do sedla to bylo asi 200 m. Nechali jsme zde batohy a vyrazili jsme zdolat Veliki Stol (2 236 m n. m.). Na vrchol jsme došli za 10 minut. Viditelnost byla vynikající a krásné výhledy byly na všechny světové strany. Hory byly krásně nasvícené a okolo se povalovaly chomáče oblaků. Viděli jsme i nějaké ty turisty, zatím nejvíc za celý výlet. Téměř na vrchol došly i ovce, o které ale nouze nebyla.

Nejvyšší hora Karavanek
Dnes nás čekala nejvyšší hora Karvanek, Stol. Jupí. A následný sestup do civilizace, bohužel.

Od sedla vedla štěrková cesta. Nevěděli jsme, v jakém bude stavu. Chtěli jsme ji mít za sebou co nejdříve, jelikož předpověď hlásala déšť. Nakonec vůbec nepršelo. Cesta vedla prudkým svahem dolů po drobném štěrku, který nám podkluzoval pod nohami. Nic moc, ale šlo to bez problémů zvládnout. Krásných výhledů ubývalo, ale stále to stálo za to. Poslední tři dny jsme viděli to nejkrásnější, co Karavanky můžou nabídnout.

Začalo se dělat teplo a ukázalo se i slunce. Brzy jsme se dostali do klečového pásma. Okolo cesty byly poválené obří bloky skály. To by byly boulder projekty. Přes sedlo Šija (1693 m n. m.) jsme se dostali k další chatě. Na Koče Při Izviru Zavšnice (1425 m n. m.) jsme si odpočinuli, koupili si něco malého k snědku a promyslili trasu. Původně jsme měli v plánu jít ještě na masiv Begunjščica a zdolat dvoutisícovou horu Veliki Vrh (2 063 m n. m.). Předpověď počasí nevypadala hezky a tak to musíme nechat na jindy.

Hory a slunce - no nejsou to krásné výhledy?
Začalo se dělat dělat teplo a ukázalo se i slunce. Brzy jsme se dostali do klečového pásma.

Černočerný býk anebo statná kráva?

Když jsme odcházeli z Koči, museli jsme jít přes stádo býků a krav. Jeden černočerný přesvalnatý býk s námi držel krok. I naše popoběhnutí nestačilo, abychom ho setřásli. ,Bože, co teď?‘ Když se býk přiblížil na kritickou vzdálenost, zjistili jsme, že je to pouze statná kráva. Díky bohu.Už jsme jen a jen klesali a krásné výhledy na hory mizely za námi. Jakmile jsme sešli z hor, značení a ukazatele visely na skoro každém stromě. Ale nahoře v horách skoro nic.

Cesta dolů byla dlouhá, přes Tinčkovu Koču (1 006 m n. m.) až k jezeru Završniško u obce Žirovnice. Podle mapy tu měl být jeden, dva baráky. Ve skutečnosti tu stálo domů hodně a i nějaká rekreační střediska. Navíc z jezera se vyklubala vodní nádrž, kde byla postavena i elektrárna. Nám to ale nevadilo. Lehli jsme si k nádrži na trávník a odpočívali na slunci.

Cedule „Zákaz koupání“

Vykoupali jsme se a pravdou je, že jsme se i umyli. Cedule „Zákaz koupání“ jsme si všimli až po té. S místem na spaní to bylo horší. Všude byli lidé, domy, nebo ohrady s dobytkem. Nikde se nám nedařilo nalézt vhodné místo. Rozhodli jsme se sejít podél potoka směrem k obci. Místo na spaní jsme našli, ale oproti předchozím dnům to byla bída. Pršet vůbec nemělo a tak jsme stan rozprostřeli pouze pod sebe. Asi o půlnoci se začaly po obloze honit blesky. Stan jsme raději postavili. Za půl hodiny přišel takový slejvák, že jsme byli moc rádi za tu tenkou plachtu nad námi.

Nebe, hory a mraky - i přes ně byly krásné výhledy
Ty výhledy nám za tu námahu rozhodně stály. No jen se sami podívejte…

Den sedmý a poslední: Česká republika? A to je kde?

Vydatnou snídani jsme si nakoupili v městečku Žirovnice. Asi za hodinu nám jel vlak směr Lesce Bled. Při čekání jsme se aspoň v klidu nasnídali. Z Lesce Bled jsme plánovali jít do Bledu pěšky. Bohužel zase začalo pršet, a tak jsme stopovali. Vzali nás dvě milé holčiny z Německa. Nakonec jsme z nich byli trochu v šoku. Netušili, kde leží Česká republika.

Město Bled bych popsala jako velmi pěkné místo, ale plné turistů. Bohužel. A na ty turisty jsme z liduprázdných hor nebyli vůbec připravení. Počasí nám již přálo a my se mohli vykoupat a slunit. Najít neplacenou pláž bylo nemožné a tak jsme se usadili na prudkém travnatém svahu. Voda byla kupodivu teplá.

Hory, slunce, voda a mraky
Některé dny nám počasí nepřálo, ale když se vyjasnilo, tak nám výhledy braly dech.

O půlnoci nám jel z Bledu Flixbus přímo do Prahy. Čekání na spoj nám zkrátil nevšední koncert v parku. Hudba byla velmi poklidná a relaxační. Všichni si přinesli deky a seděli na trávníku. My si tedy vytáhli karimatky a večer i spacáky. Byli jsme celkem unavení a teplo s relaxační muzikou udělaly své. Usnuli jsme. Ještě, že jsme si nastavili budíka.

Zážitky na cestě domů

Cesta domů byla záživná. Na česko-rakouské hranici po nás chtěli rakouští pohraničníci doklad totožnosti. Jeden snědý pán odněkud z dálného východu vytasil z peněženky doklady dva.  To mezi těmi zvednutými rukami pouze s jedním dokladem bylo nápadné. A když v mužově ruce z dálky svítila tyrkysová karta – ISIC, říkala jsem si, že je něco špatně. Po chvíli jeho místo bylo prázdné. Mužovi slabé výmluvy o platném dokladu, Rakušana v půl jedné ráno brzy unavili.

Nás odstavili na krajnici. Jeho vyslýchali, pak odvezli pryč (pravděpodobně na svlíkačku), pak ho přivezli a zase vyslýchali atd. Už jsme chtěli jet a nic. Všem bylo vidět na očích větu: ,už si ho tu nechte, my ho nechceme!‘ Docela mě překvapilo, když se muž vrátil zpátky do autobusu a my vyrazili směr Praha. Celá procedura trvala asi hodinu a půl. Muž vystoupil v Českých Budějovicích. Vždyť přeci v Českých Budějovicích by chtěl žít každý, že?

Modrá obloha a květiny
Po celou dobu naší výpravy nás doprovázela nejen krásná fauna, ale také flora.

Pár doporučení závěrem

  • Velmi se nám osvědčilo, mít mapu klasickou papírovou a k tomu i stažené mapy v mobilu od mapy.cz. Bez obou map by to bylo horší. Značení v Karavankách nebylo moc časté.
  • Druhé doporučení se bude týkat vody. Několikrát jsme použili tablety do vody, ale stejně dobrý je i filtr nebo jiná vymoženost na čištění vody. Dvakrát jsme si vyprosili vodu na Kočách. Místní se netvářili moc nadšeně, ale vodu nám natočili. Vždy ale pouze do jedné láhve. Takže čím větší láhev máte, tím více vody získáte.
  • Rovných míst na stanování zde není moc, ale pokud umíte číst v mapě, zaručeně nebudete mít problém s nalezením vhodného placu pro stan. Nebo můžete vyzkoušet naše osvědčená nocoviště.

Snad jsem Vás přesvědčila, že Karavanky jsou krásné hory a informace napsané v cestopisu Vám pomohou ve Vašem plánování! Rozhodně cestujte. Stojí to za to.

TEXT A FOTO: Jana Kozáková

ÚPRAVA TEXTU: Anna Kolářová

Konto Bariéry
1% ze zaplacené částky kurzu putuje jako dar pro konto bariéry na pomoc tělesně postiženým!

0 komentářů

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *