Cotopaxi 5897 m – Ekvádorská erupce

Sedím spolu s kamarádem Lubošem a jeho ženou v zapadlém hostelu v El Chaupi, pod Iliniza Norte. Je pátek 14.6.2019. Snídám jogurt a popíjím kávu od Vasila. Je to týden od neúspěšného pokusu na Chimborazo (6263m). Mezitím jsme stihli procestovat kus Ekvádoru, projít se kolem kráteru Quilotoa, setkat se s indiány a ochutnat místní kuchyni. Taky jsme poznali sílu mocných Kordiller. Nevydařené pokusy o Iliniza Norte (5126m) a na samotné Chimborazo.  Až dva dny zpátky výšlap na Ruco Pichinchu (4700m) mě vrací energii, znovu se o něco pokusit. Ihned jak jsem slezl z Chimba, domluvil jsem výstup na druhou nejvyšší horu Ekvádoru, stále činnou Cotopaxi (5897m). Co je zvláštní, celé to mezidobí na tento výstup nemyslím. Beru ho jako alternativu, postrádám hlad a touhu. Ale když už jsem tady…

 

Příjezd do El Chaupi

Refugio Jose F. Ribas

Dopíjíme kávu, dosrkuji jogurt a nakládáme batohy na přesun pod Cotopaxi. Společnost nám dělá opět Frederico, malý holohlavý průvodce s vizáží Roberta Carlose. Svým džípem nás vyveze na parkoviště pod chatu a odtud za bušícího lijáku musíme vystoupit zhruba dvě stě výškových metrů. Durch promoklí vstupujeme do chladné chaty Refugio Jose F. Ribas v úctyhodné výšce 4864 m. Každý se snažíme zabrat co nejlepší postel v místnosti pro milion lidí. V celé chatě jsou jen jedna kamínka, kde většina z toho milionu, chce usušit co se dá. Výstup na Cotopaxi znamená budíček před půlnocí, tak aby se v jednu ráno vycházelo. Tento způsob má svůj důvod. Stabilitu sněhové pokrývky, což v teplejších odpoledních hodinách může zapříčinit laviny. Ze dvou možných variant cest k vrcholu volíme starší klasiku.

Dárkový poukaz Daily Adventures
Dárkový poukaz Daily Adventures 

 

Kolem druhé hodiny odpolední nám obsluha chaty servíruje výbornou večeři na ustrojený dřevěný stůl a my se do ní s chutí a v péřovkách pouštíme. Ostrá polévka a kuřecí nás nasytí a ve čtyři jdeme zalehnout. A v tuhle tu chvíli se ve mně probouzí takový ten pocit, který horolezci moc nemusí. Pocit tlaku v oblasti břišní. Nedokážu ve spacáku zaujmout mojí oblíbenou polohu a když se o ní pokusím, nezaklekávám do startovním bloků, ale rovnou sprintuji na docela čisté wc-čko v přízemí. Tento proces probíhá asi v půlhodinových intervalech a spotřeba toaletního papíru narůstá. Lucka mi nabízí nějaký prášek, beru rovnou dva, a věřím v účinek. Bohužel se nedostavuje a asi kolem 22h zkoušíme jiný druh léku. Budíček vůbec nemusím řešit.

 

Občerstvení v Refugio

Erupce na ledovci

Kolem půlnoci odbíhám znovu do ulevovacích prostor a doufám v zázrak. Mezitím nám Frederico vaří čaj z koky. V jednu hodinu ranní, vybaveni a někteří i odbavení, vyrážíme vzhůru. Dvě hodiny šlapeme přes tři sta výškových metrů po suťových morénách, až k ledovci. Každých deset minut prožívám vnitřní nátlak, abych to otočil. Tady by to ještě šlo bez následků pro celou naší tříčlennou výpravu. Vždy se situace uklidní, ale vzápětí nemilosrdně přichází. Boj s myšlenkou návratu vrcholí u ledovce. Tady už musí přijít rozhodnutí, protože na tomto místě musíme nasadit mačky a navázat se na lano. Jsme ve výšce 5200m. Jdu na to. Před asi dvaceti lidmi na posledním nezasněženém místě stahuji kalhoty. Teď už to má v rukou někdo jiný. Aby toho nebylo málo, nejdou mi nasadit mačky. Připadám si jako největší amatér a Frederico mi pomáhá. Luboš, aniž by znal pravou příčinu mého zdržení, kroutí hlavou, obzvlášť, kdy se dostáváme na chvost pořadí skupin. V tento okamžik je mi to jedno.

Pohled na Refugio Jose F.Ribas

Každopádně nastupujeme za svitu čelovek na sněhový masiv sopky a můj boj přetrvává. Jsem rozhodnut sdělit parťákovi, že to balím, a to znamená otočku pro všechny. Po dalších dvou hodinách v 5400m už nemohu zadržovat ventil a povoluji…buď anebo. Je to jako s ruletou. Náboj zůstal v komoře a já doslova letím vzhůru. Je tma, jen v mysli tuším jakým terénem stoupáme. Od 5600m, v těchto místech se obě výstupové cesty potkávají, začíná parťák čím dál víc odpočívat. Snažím se mu vehnat do žil co nejvíc energie a teplého čaje. O dalších vystoupaných dvě stě metrů se ptá, kolik ještě. Tyhle otázky jsou čím dál častější a já čím dál častěji ubírám o padesát metrů méně, než je fakt. Chci toho kluka mít tam nahoře a cítím, že nám chybí jen kousíček. Samozřejmě, že šplháme čím dál pomaleji, ale jsme blízko. Posledních padesát metrů je ve znamení prudkého stoupání. Najednou vnímáme klesající stupeň sklonu svahu a probouzející se sluníčko svými paprsky ukazuje na místo nejvyšší – 5897m. Řveme na sebe, objímáme se. Emoce jdou z každého z nás v plné síle. Je sobota 15.6.2019, 6:22h. Jsme tady úplně sami a jako bonus nádherné svítání. Užíváme si to. Pár mrazivých fotek a je čas jít zpátky. Přemýšlím kolik hodin, dnů, týdnů, měsíců obětuješ pro vrcholovou desetiminutovou slast. Stejně do toho opakovaně jdeme!

 

Jedna vítezná fotka na závěr

Návrat

Sestupujeme dolů. Už nemáme vodu ani čaj, poslední jsme vypili nahoře. Žene nás ovšem pocit nejsladší. Teď i na vlastní oči vidíme, čím jsme vystoupili a teď nás čeká. Kolmé dlouhé traverzy, obcházení séraků a trhlin. Spěcháme dolů, protože sluníčko začíná péct do lavinových polí. Za dvě hodiny shazujeme mačky a dlouhými kroky se boříme do blátivé morény. Vidíme chatu a Lucku jak na nás mává. Není nad pocit štěstí návratu. Jdeme s Lubou společně v ruce svírajíc českou vlajku. Vcházíme do chaty, u stolů posedávají unavení horolezci, a ve dveřích zpíváme: Kdo neskáče není Čech, hop hop hop. Rozrážíme ticho. Obcházím stoly a každému gratuluji k výstupu. Jenže. Na první pohled se zdá Cotopaxi jako choďák. On to vlastně i je, ale není rozhodně zadarmo. Minimálně svojí výškou. A fakta? Ten den se o vrchol pokoušelo 35 lidí. Nejvyššího místa se dotklo osm, včetně nás. Takže po pár minutách gratulací, se cítím trapně. Ale myslím, že pro každého z nás je vítězství návrat. Možnost uskutečnit další výzvy. Po Chimborazu jsem se cítil hodně dole a těžko hledal odhodlání. Dokonce těch myšlenek, proč dál se snažit, byla spousta proti. A jeden zdánlivě nenápadný výstup na Ruco Pichinchu zase otočil kormidlo. To je hezké na horách. Nikdy nevíš jak a co ti přinesou.

Díky Lubovi za těch krásných 18 dnů a za obrovskou vůli se rvát. Fredericovi na dálku, že nám věřil a vytáhl nás. Lucce za trpělivost a společnost při putování. A nakonec Ekvádoru za spoustu zážitků. Stálo to za to!

Text a foto: Leoš Bařina

0 komentářů

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *