Umění říct dost, aneb jdeme dolů

Když si člověk představí, že se rozhodne otočit dolů. Prostě si řekne ,jdeme dolů’. Je to prohra? Ne, je to právě ono rozhodnutí mezi životem a smrtí. Při pobytu v horách, je velmi důležité si toto uvědomit. Jednou jsem někde slyšel, že není důležité být dobrý horolezec, nýbrž starý horolezec. Ani nepovedený pokus o moji devátou čtyřtisícovku mě nezastaví.

 …Koukám střídavě na vrchol a na Lukáše, který zrovna nervózně vrtá ledový šroub do nejistého, přemrzlého ledu. Lezu dál jako první, hledám pevné body. Pohled na 200 m ledovou stěnu s pokračujícím půl kilometrovým srázem do údolí pod námi, není zrovna povzbuzující. Jsme v pasti, uprostřed hřebenu, kde po pravé ruce je jen tvrdý přemrzlý led. Kde by stačilo jedno malé zaváhání a je konec. Po levé ruce, moje noha propadlá v 30 metrové, celý hřeben lemující strašidelné ledovcové trhlině. Pohled, který si vyměňujeme přibližně 200 – 300 m pod vrcholem, znamená jediné – JDEME DOLŮ …Vraťme se pár dní zpět…

Proč si neužít trochu toho sněhu na jízdu na snowboardu? | Zdroj: Ondřej Kavalír

Jedeme zrovna z Alp a říkáme si, kde asi tak strávíme silvestrovský týden? Oba nás napadá to samé. Nedávno se do švýcarského Saas-Fee za prací odstěhoval náš kamarád Matěj. O pár dní později je vše dohodnuto a my plánujeme výstupy na super týden v údolí Saastal. Vzhledem k tomu, že už jsem několik vrcholů zdolal v letních měsících, v předchozích dvou letech, přesně jsem věděl, jak naplánovat výstupy.

Jako aklimatizační výstup volím skialpovou túru na Britannia hutte s výstupem na Klein Allalin 3 070 m n.m. Náramně se nám tento výstup hodí, protože obhlédneme výstupovou trasu na Strathlhorn 4 190 m n.m. V pozdním odpoledni se vracíme zase zpátky do tepla domova. Balíme a připravujeme věci na další den.

Silný vítr při cestě na Allalinhorn

Ráno vstáváme do jasného dne. Chceme stihnout první lanovku na Mittel Allalin. Vše jde podle plánu, jediné co nám dělá vrásky je silný vítr. Ale přeci nejsme z cukru. Na skialpech a splitboardech vystoupáme až pod ledovou pláň pod západním hřebenem. Tam lyže schováváme a už šlapeme po svých. Po krátkém čase se konečně dostáváme do sedla Fee joch 3 820 m n. m., kde už svítí sluníčko, ale šíleně fouká! Vrchol už je na dohled.

Velký problém mi dělají holeně na mých nohách, zřejmě jsou otlačené ze špatně utáhlých lyžáků. Kulhám pomalu k vrcholu. Na hřebeni je tak silný vítr, že se skoro nedá stát. Přikrčení k hřebeni pokračujeme dále. Teplota se pohybuje okolo -25 stupňů. Kluci bez problémů postupují až na vrchol, já o něco pomaleji, ta bolest je nesnesitelná. Tíží nás čas, poněvadž Matěj musí být ve 14h už zase v práci.

Kolem 11h ranní, stojíme dost promrzlí na vrcholu Allalinhorn ve výšce 4 027 m n. m. Matějova a Lukášova první alpská čtyřka. Gratuluji klukům k úspěchu a mizíme dolů. Uvědomil jsem si, jak moc se liší zimní a letní podmínky ve čtyřech tisících. Lehce s úsměvem vzpomínám, jak dva roky zpět stojím na tomto vrcholu jen v mikině.

Druhý den odpoledne, balíme věci a přesunujeme se opět na chatu Britannia hutte 3 030 m n.m., kde je plánovaný nocleh. Užíváme slunečné pozdní odpoledne s plechovkou plzeňského piva, s přípravou materiálu a opakováním metodiky pro ledovce. Spolu s námi tam nocují dva francouzsky mluvící Švýcaři, co jdou zítra zase dolů. Prohodíme pár slov, uvaříme si horskou večeři a brzy uléháme pod deky.

Vypadá to na ideální výstup…

Ráno je jasná obloha a velký mráz. Sjíždíme od chaty při záři měsíce a čelovek na ledovcové plato. Nasazujeme pásy a čeká nás velmi dlouhý a nudný výstup do sedla. Nikdo nikde. Po cestě máme problémy s vybavením, ale náladu zlepšují pohledy na okolní giganty, jako třeba na Rimpfischhorn 4 199 m n.m.

Po několika hodinách se dostáváme do sedla. Značně unavení, zanecháváme lyže a splitboard pod sedlem. Nasazujeme mačky a bereme cepín. Počasí je neuvěřitelně nádherné, bezvětří. Ani by nás nenapadlo, že nás něco dokáže zastavit, ale jsou to hory a ty mají vlastní pravidla

Já, Lukáš a neuvěřitelné počasí
Počasí bylo neuvěřitelně nádherné. Bezvětří. Avšak hory mají svá vlastní pravidla… | Zdroj: Ondřej Kavalír

Koukám střídavě na vrchol a na Lukáše, který zrovna nervózně vrtá ledový šroub do nejistého, přemrzlého ledu. Lezu dál jako první, hledám pevné body. Pohled na 200 m ledovou stěnu s pokračujícím půl kilometrovým srázem do údolí pod námi, není zrovna povzbuzující. Jsme v pasti, uprostřed hřebenu, kde po pravé ruce je jen tvrdý přemrzlý led. Kde by stačilo jedno malé zaváhání a je konec. Po levé ruce, moje noha propadlá v 30 metrové, celý hřeben lemující strašidelné trhlině. Pohled, který si vyměňujeme přibližně 200 – 300 m pod vrcholem, vypadá jasně – JDEME DOLŮ!

Jdeme dolů
To, že nepokoříte horu, o kterou se zrovna snažíte, není ostuda. Jednou jsem někde slyšel, že není důležité být dobrý horolezec, nýbrž starý horolezec. | Zdroj: Ondřej Kavalír

Sestup nám trvá dost dlouho, únava se stupňuje. Při sjezdu není podmínka sněhu ideální, vyfoukané krátery nám sjezd dost stěžují. Hodiny plynou. S nepřítomnými pohledy do prázdna vystoupáme zpátky k chatě. Pobereme zbylé věci a musíme ještě dnes sestoupit až do Saas Fee, kde na nás čekají kamarádi. Do tepla se dostáváme až za tmy. Pohledy kamarádů na dvě chodící mrtvoly, jsou více než úsměvné. Je to tam. Jsme v teple a bezpečí. Slavíme návrat. Jelikož návrat je ten skutečný cíl výstupu! Živý člověk se nemusí stydět za myšlenku “jdeme dolů”.

Tak vrchol zase někdy příště.

Hore zdar!

4 komentářů

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *