Historie a současnost horolezectví a sportovního lezení

 

Počátky horolezectví

Počátky Evropského horolezectví by se dali datovat do doby kolem 16. století, kdy se zejména v Alpách začal rozmáhat lov kamzíků a sběr minerálů pro klenotnické účely. První historicky vytvořenou metodickou příručkou pro horolezce té doby bylo pojednání J. Simlera z Curychu „O těžkostech cestování v Alpách“, která nesla mnoho poznatků o přírodě, morfologii ale i povětrnostních podmínkách panujících v horách. Zároveň přinášela i velkou řadu rad, jak se vyvarovat lavinovým nebezpečím, trhlinám na ledovcích a jak používat správně lana a boty opatřené hroty.

Teprve však devatenácté století začalo přinášet do hor ambice sportovního lezení. Po zdolání většiny horských kopců zůstali nepokořeny jen štíty, které byli obtížně přístupné a jejich zdolání vyžadovalo vytříbenou horolezeckou techniku. V té době přišli na řadu horolezecké spolky, které začali rozvíjet sportovní část horolezectví. Nastalo období vzniku horolezeckého sportu. Tím, že většina cílů byla zaměřena na Alpské vrcholy vznikl termín „alpinismus“.

Začal hon za zdoláním vrcholů Alp. Začal vývoj technického lezení a vývoj technického vybavení. Odvážné prvovýstupy se začali psát od roku 1865, kdy se odehrál dramatický výstup na Matterhorn uskutečněný E. Whymperem a M. Crozem. Završení všech těchto náročných výstupů bylo zdolání hory Eiger v roce 1938, který uskutečnil A. Heckmair, L. Vörg, F. Kasparek a H. Harrer.

Poté se pozvolna horolezecký nápor začal přesouvat do velehor v Himalájích. Tento postup a vývoj horolezectví však velmi zpomalila druhá světová válka. Brzy po jejím skončení byl však dobyt první osmitisícový vrchol, a to vrchol Annapurny v roce 1950, horolezci M. Herzoga a L. Lachenala.

V těchto letech byl zaznamenán nejen velký vývoj technického lezení, ale také zároveň vývoj samostatných technik lezení a jištění. V této době byli tři nejvýznamnější průkopníci žijící na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Prvním byl Hans Fiechtl, který jako první použil zatloukanou skobu, které se začalo říkat „fichtle“. Druhou nejvýznamnější osobou byl Otto Herzog, který poprvé pro horolezecké účely použil, a později i zdokonalil hasičskou karabinu a rozvinul techniku jištění. Třetí a zároveň největší osobností je Hans Düfler, po kterém zůstala řada lezeckých technik, zejména v lezení ve spárách, kyvadlový traverz, slaňovací techniky i využívání tahů lana v postupu.

Největší krize horolezectví však nastala v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy se do skal začali velmi často usazovat skoby a nýty. Díky velmi častému osazování horolezci zjistili, že lze tímto způsobem vylézt každou stěnu. Při návratu hledání cesty zpět k volnému lezení asi nejvíce uspěl Reinhold Messner. Pochopil, že nasazením veškerých technických horolezeckých pomůcek je je sice možné dobít každou horu.

 

 

V dnešní době zůstal zachován ideál tradičního lezení v oblastech pískovcových skal jako je Sasko, České Švýcarsko, Adršpach, Hrubá Skála, kde byla tradice přísně dodržována už od 20. století. Díky emigraci saského horolezce Fietze Wiessnera se tento tradiční způsob lezení rozšířil i do Ameriky. Volné lezení se však prosadilo na konci sedmdesátých a osmdesátých let 20. století kdy R. Messner jej dostal zpět do hor a Američané do skal. Tento směr udává vývoj sportovního lezení i směr vývoje technických pomůcek pro dnešní dobu.

Počátky ledového lezení

Počátky ledového lezení bychom mohli sledovat už od prvních výstupů do hor alpským stylem kde překonávání výškové bariéry vyšší než 2700-3000 metrů nad mořem se setkáváme s vodou v pevném skupenství. Již od počátku provozování horolezeckého sportu byly horolezci konfrontováni s nutností překonávat dlouhé úseky a někdy o různých obtížnostech. V tomto charakteru ledového lezení se tato problematika udržela dlouho do sedmdesátých let dvacátého století. V té době se ve Skotku začal vyvíjet sport zaměřený na čistě na ledolezení jako samostatná sportovní disciplína. Do této doby se ledové úseky v horách překonávali pouze několika způsoby (Klasický styl, Technika deseti hrotů).

Počátky sportovního lezení

Sportovní výkony na uměle vytvořených stěnách bychom mohli zařadit už od přelomu18. - 19. století, kdy první zmínky o lezení byly od učitele tělesné výchovy Johann Christoph Friedrich Guts Muth, který prvky lezení zapojil do gymnastiky. Jeho nejvýraznější filozofie, ve které lezení bylo zahrnuto se nazývala „Gymnastik für die Jugend‘‘. Dalšími velmi výraznými postavami, které při prvních počátcích v lezení velmi přispěli (Francois Reblais, Peter Lesgaft, Adolf Spiess).

Jednou z nejvýznamnějších skupin byly Turnéři. Zakladatelem turnérského tělovýchovného sportu byl Friedrich Ludvík Jahn a Ernst Bernhard Eiselen. Turnéři vnímali tělovýchovu jako cvičení s patriockou výchovou a přípravou na osvobozeneckou válku. Postupem času začali vznikat další spolky, které se nazývali „Turnvereiny‘‘ a byli přístupné širokým vrstvám obyvatelstva. Cílem tělesných cvičení byla vlastenecká výchova směřující ke sjednocení a obraně německého národa. (Swierczeková) Jejich základní cviky se převážně skládaly z chůze, běhu, skoků, šplhu, hodů, střelby, zápasů apod. Velmi důležitou roli však hrálo nářadí a náčiní, jako je třeba hrazda, bradla aj.

 

První a zároveň velmi významná stěna vznikla ve Francii v období druhé světové války, kdy německá armáda zakázala vstup lezcům do lezecké oblasti Fontainbleau. Lezci lačníci po volnosti pohybu tedy neváhali a postavili si první umělou stěnu poblíž města Seatle a nazvali ji Schurmanova skála. Další stěny byly až v poválečném odbodý, kde byli zaznamenány v anglickém městě Leeds. Další stěny začali vznikat až později, a to kolem šedesátých let. Skutečný rozvoj lezeckých stěn však byl zaznamenán až od počátku osmdesátých let.