Tatry po hřebeni aneb z Lomničáku dál

. Na tenhle výlet jsme se s Lukášem moc těšili. Slibovali minimálně tři dny krásného počasí a vymyšlený jsme měli krásný plán – od východu dojít po hřebeni co nejdál. Nejsmělejší verze byla spojit tři nejvyšší kopce Tater.

Na parkoviště Biela voda jsme dorazili asi v půl druhé v noci a ráno vyrazili směr Zelené pleso. Trasou Medené lávky jsme chtěli vylézt na Lomnický štít a pokračovat dál. S námi ještě cestoval mladý pár, který chtěl stejnou cestou nahoru a druhý den dolů. Při nástupu do stěny si ale přestali být jisti svými schopnostmi, takže jsme je raději doprovodili a dojistili až na vrchol. Díky tomu jsme se tam ocitli až ve večerních hodinách a nemělo cenu jít dál. Ochotný personál nás nechal spát na terase před restaurací a užili jsme si nádherný západ a východ slunce.

Druhý den začalo pravé dobrodružství. První úsek směr Pyšný štít vede po cestě Jordánka a dále už je to nádherný, ostrý a zubatý hřeben. Neznalí terénu jsme nepostupovali moc rychle a na Pyšném štítu jsme byli až po 5 hodinách lezení a tušili jsme, že Gerlach bude až příště:) lezení nám dost ztěžovaly těžké batohy, ale o tom to je, to dobrodružství. Další úsek na Baranie rohy, slézt, vylézt, přelézt, slanit.. Bylo krásně, jen se přes nás stále přeháněly mraky z Polska a místy byla i dost zima. Pod vrcholem Baraních rohů jsme našli nádherné místo na spaní a po 10 hodinách lezení jsme si s chutí udělali večeři a šli spát. Noci jsou v těchto místech úžasné. 

To nejlepší ale přišlo další den, kdy jsme pokračovali směr L’adové sedlo a L’adový štít. Do sedla to šlo rychle, bylo to z kopce a často chodecky. V dolině jsme zahlédli malá jezírka a jelikož nám docházela voda, nechali jsme v sedle batohy a došli si dolů doplnit vaky. Se sedla jsme dolezli k úseku, zvanému Snehové hrby. Tady nejostřejší a nejužší místo celé výpravy, které šlo překonat jen obkročmo. Krása. Třetí den se opět valily mraky, tentokrát z Čech. Bylo ale vidět, nefoukalo, takže se lezlo krásně. Na vrcholu L’adového štítu jsme se ohřáli jen chvilku a pokračovali dál, pro mě snad nejkrásnějším úsekem celého výletu. Stále krásně exponovaný hřeben pro nás připravil spoustu míst, kde nám srdce pumpovalo opravdu rychle, ale zároveň jsme pociťovali velkou radost ze skvělého dobrodružství. 

Pomalu jsme sestoupili do sedla Sedielko a díky předpovědi počasí jsme se dohodli, že bude lepší sestoupit dolů. Cesta nám dala pěkně zabrat a přenocovali jsme ještě se zvěří na Hrebienku. Další den jsme už dali jen pohodu v termálních pramenech a koupačku na přehradě Liptovská Mara.
Plánu dojít postupně po hřebeni až na západ Vysokých Tater se držíme, takže příště startujeme v Sedielku!

Filip

0 komentářů

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *