PŘECHOD ZÁPADNÍCH TATER

Zatímco si chlapci výletují v Pamíru, my, co jsme zůstali doma, neleníme a užíváme léta jaksepatří.
Dlouho jsem se těšil, že až budu mít v Tatrách čas a počasí, dám si hřeben Západních Tater. Ten značený. Kam se oficiálně smí. Domluvený týdenní pobyt v Liptovském Mikuláši byla jasná volba a vzhledem k tomu, že jsem chtěl udělat i nějaký slušný čas, nepodcenil jsem přípravu.

Počasí nevypadalo zle a tak jsem si v úterý večer dojel na parkoviště Hrdovo a ráno ve 4 vyrazil směr nejvyšší kopec této části Tater – Bystrá (2248 m n.m.). Cestou se začal zvedat vítr a na hřebeni už jsem měl co dělat, abych se udržel na nohou. To jsem se ještě smál a říkal si, jak to asi bude vypadat dál. Mraky lítaly a na vrcholu byla viditelnost sotva 10 metrů. Zapsal jsem čas a pokračoval dolů. Seběhnutím do Bystrého sedla jsem se napojil na červenou značku hlavního hřebene (Bystrá totiž leží mimo, ale nechtěl jsem ji tam nechat:)

V této části se cesta krásně klikatí po travnatém hřebínku, který je místy široký jen půl metru, když na obě strany padají žlaby. Jeden na Slovensko, druhý do Polska. Tady už jsem se bál, protože vítr byl tak silný, že mě párkrát odhodil z cesty do trávy. Takže jsem tyto „mosty“ překonával nohama a tělem na Slovensku a rukama jsem se držel trávy v Polsku:). Vítr totiž foukal ze severu. Viditelnost stále stejná. Už jsem uvažoval i o sestupu, ale touha i adrenalin mě hnaly dál. Nikde nikdo. Nohy pěkně rozpumpované z výstupu, tak jsem pokračoval na Klin, Hrubý vrch, Deravá, Volovec. Tady se hranice odpoutává od hřebene a místy začalo být i něco vidět. Potkával jsem i první lidi, protože jsem se blížil k nejhezčí části, které vévodí krásné skalnaté vrcholy. Ostrý Roháč, Plačlivé, Tri kopy. Při výstupu i sestupu hojně zapojujete i ruce, jsou zde fixní řetězy a pěkné exponované části. Mraky se rozfoukaly, jen když jsem se otočil, tak první část hřebene zůstala stále zahalena. Hrubá kopa, před Baníkovem jsem začal cítit nohy a udělal první přestávku. 5 minut stačí, jdeme dál. Vítr už se trošku zklidnil, tak to šlo i lépe přes Pachol’u, Spálenou, Salatín. Od Pachol’y už je vidět v dálce poslední kopec hřebene, Sivý vrch, ale jde se k němu výraznou oklikou a zdá se, že s ubývajícími silami se přibližuje opravdu hodně pomalu:) Na druhou stranu, vylezlo slunce a byl nádherný výhled na všechny vrcholky, které jsem už přešel. Od vrchu Pálenica jsem postupoval už jen setrvačností a na Sivý vrch jsem už moc nevnímal, síly byly opravdu u konce. A nakonec, místo odměny, přišel trest, v podobě prudkého klesání k osadě Biela skala. Tady už jsem místo honění času raději zvolnil a cestou si dal i pár malin, protože už to opravdu bolelo.

16 vrcholů, 11 a půl hodiny, 37, 5 km a stoupání 3730 m (klesání skoro stejně). Vítr kolem 100 km/h. Úžasný zážitek! Nohy jsem cítil ještě 3 dny potom, ale stálo to za to.
Jak je vidět, ani v létě není radno podcenit obsah batohu – bez bundy, čepice a místy i rukavic, bych neměl šanci. Stejně tak jako bez dostatku jídla, vody a kvalitních energetických doplňků.
Na takový výlet je potřeba se dostatečně připravit, oficiálně je tato trasa na 23 hodin a je třídenní, s přespáním v dolinách na chatách.

Krásné léto plné zážitků přeje

Filip

0 komentářů

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *