Nedosažený Mont Blanc 4810 m n. m.

Mont Blanc 4810 m n. m., byl cílem naší výpravy. I když se může zdát, že pro mnohé je to snadný cíl. Občas je opak pravdou, hlavně v případě nepříznivého počasí, o čem jsme se sami přesvědčili.

Příjezd byl na parkoviště nad vesničku Bionnay. Poté jsme po svých vyrazili do zastávky Col de voza. Nechali se vyvést známou zubačkou Tramway du Mont Blanc, která vozí turisty z Le Fayet ve výšce 584 m n.m. na Le Nid d Aigle v nadmořské výšce 2372 m.

Batoh na záda a hurá k chatě Tete Rousse ve výšce 3160 m, v překladu červená hlava. Tato chata poskytuje zázemí v podobě ubytování přibližně za 50e, tepla, jídla, záchodů a veškerého luxusu. My jsme radši zvolili vlastní luxus v podobě stanu, sněhu, kamenů a čisté přírody s kouzelnými výhledy na širé okolí vesničky Chamonix. Jelikož se řídilo celou noc, tak jsme ulehli při západu slunce.

Další den jsme vyrazili na aklimatizační výstup k chatě Gouter ve výšce 3817 m a po polévce zpět. Na další den předpověď počasí nebyla nijak dobrá, proto jsme výstup odložili. To se ukázalo jako dobrý nápad, po rozhovoru s francouzským Guidem, který vrchol ten den nezdolal. Volný den jsme strávili koulovačkou, hraním karet a čekáním na lepší počasí pro výstup, který měl začít o půl noci. Jelikož od 9 hodiny večerní pršelo, tak se zdálo, že přijdeme i o pokus o výstup. Nakonec 15 minut po půlnoci se počasí umoudřilo a my jsme za svitu čelovek mohli vyrazit. Hned po začátku nás zastavila asi metr široká řeka v kuloáru, která tam o dva dny dříve nebyla. Proto jsem pro jistotu pro zbytek skupiny natáhl fixní lano a cvičně si pověstný kuloár přeběhl 2x tam a zpět. Dále nás překvapilo množství sněhu, který tam taky při aklimatizačním výstupu nebyl. Byli jsme ale připravení a po nazutí maček, nám nic nebránilo pokračovat dál. Na chatě Gouter jsme byli asi po 3 hodinách. Vytvořili jsme 4 lanové družstva a začali prošlapávat vlastní cestu nově napadlým sněhem.

Po pár hodinách a klidném výstupu jsme dorazili na chatu Vallot, bivakovací boudu přibližně 500 m výškových pod vrcholem. Většina z nás dorazila velmi vyčerpaná a promrzlá a o vrchol se mělo pokusit už jenom několik z nás. Plní odhodlání jsme po chvilce museli otočit, i přes předpověď jasného počasí nás zastavila téměř žádná viditelnost, a velmi silný vítr. Člověk v takové situaci váhá, stojí to za to, jít nebo nejít, hory tu přeci budou i nadále. V tom se vracející skupina Italů, která se hodinu pokoušela najít cestu na vrchol. Ošlehaná větrem o síle 100km/h nás přesvědčila se vrátit do bezpečí.

Cestou zpět nás ale obklopila taková mlha, že nebylo vidět na krok. Přes řev a pískot lidí se uprostřed ledovce sešlo asi 15 skupin z různých zemí. Opravu hodně ztracených lidí. O to víc překvapilo, že nikdo neměl funkční, nebo nabitou GPS. Co teď, čekat v zimě by se nemuselo vyplatit. Naštěstí s mojí důkladnou přípravou, jsem vytáhl buzolu a mapu. Záchrana měla být snadná, jen by mi nesměla mapa uletět. Opět jsme byli v pasti. Nikdo nevěděl jakým se vydat směrem. Po nějaké době, se nám na chvilku zjevila Vallotka. Věděli jsme, že musíme jít na opačnou stranu. Jenže i přes to se vydalo třemi různými směry. Jaký si teď vybrat? Dali jsme na skupinovou intuici a vyrazili téměř správně a pomalu jsme ukrajovali trasu návratu.

S výhledem na chatu Gouter vypadalo vše už snadně, pro nás bylo. Jen bohužel pro jednoho francouzského horolezce se stal ten den osudným, a po pádu 300 m kuloárem, už nebylo žádné šance. Volali jsme 112, snažili jsme se běžet pomoct, ale vrtulník byl na místě snad do dvou minut.  V tu chvilku si snad každý uvědomí svou slabost, a naopak sílu hor. Já osobně chodím do hor s velkým respektem a opatrností. Kochám se a chválím krásy přírody a nikdy se nezlobím, když se hora usmyslí, že zvolený den nás nepustí na vrchol. Poděkuju a těším se na další návrat a radost ze zdolání a překonání sama sebe.

Lukáš.

0 komentářů

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *