Tre Cime – Cima Piccolissimaa 2320 m.n.m.

Letošní dovolenou jsem se snažil pojat aktivně, převážně ve spojení s lezením. Hlavním cílem bylo Tre Cime v Itálii – Dolomity, a tímto článkem bych rád přiblížil především začínajícím lezcům horské lezení (s využitím vlastních pomůcek pro jištění –  vklíněnce, smyce, friendy atd.).

Jelikož předpověď počasí nebyla úplně podle představ, tak jsme nejprve na víkend zajeli do velmi známé lezecké oblasti Arco, kde jsme vyzkoušeli sportovní více délky (odjištěné lezecké cesty). Co mě velmi uchvátilo, bylo lezení, přímo nad vodou jezera Lago di Garda. Nakonec se v náš prospěch předpověď vylepšila a v pondělí odpoledne jsme mohli vyrazit na Tre Cime na chatu Lavaredo, kde už byli i zbylí členové horolezeckého oddílu Humanita. Cena ubytování v případě členství AV bylo 10e za noc. O kvalitě ubytování se zmiňovat nebudu, neboť každý má jiné nároky. Mě zaujala více předešlá noc v jeskyni. Na druhou stranu, jídlo a víno bylo velmi chutné. Jo, vlastně jsme si vařili sami, ale někteří si pochutnávali.

Tre Cime di Lavaredo (tři štíty Lavaredské -Tři věže) jsou impozantní tříčlenná skupina skalních štítů v severní Itálii, nejčastější symbol Dolomit. Nejvyšší je prostřední Cima Grande (Velký štít, 2999 m), dále západní Cima Ovest (Západní štít, také nazývaná „střecha světa“, 2973 m) a v levé části fotky 1, je nejnižší Cima Piccola (Malý štít, 2875 m). Do masivu patří ještě Cima Piccolissima, která byla cílem našeho výstupu a Punta di Frida. Na fotce vypadají jako jeden vrchol, ale jde o tři samostatné vrcholy. [1]

První den jsme se trochu rozkoukali a vyzkoušeli jsme si čtyř délkovou cestu po vlastním jištění. Co mě hodně překvapilo, bylo velké množství prolétávajících kamenů, což se vám v České Republice nebo na frekventovaných cestách málo kdy stane. Asi poprvé jsem slyšel zvuk rychle letícího kamene, který vám prosviští několik metrů od hlavy. Ve směs to byla naše chyba,  důsledkem pozdního nástupu a dvou skupin lezců nad námi, kteří při lezení uvolňovali kameny-například lanem z velmi nepevné skály. V případě, že je ale člověk dostatečně ostražitý a dělá každý krok co nejopatrněji, tak je v rámci možností v bezpečí, pro lidi se špatnou karmou bych ale doporučil tyto skály vynechat:-)

Následující den, jsme ráno nijak nespěchali, věděli jsme od ostatních, že v naší vybrané cestě – Preussova spára, už nepadá tak velké množství kamenů. Připraveni pod vrcholem, jsme byli těsně před 9 hodinou a i přes to jsme byli první, co nalézali do cesty. Jsme domluvení, že nejtěžší úsek přeleze můj zkušenější spolulezec Honza, aby to vyšlo, tak jsem do první délky nalézal já. Ve finále jsme si to popletli a zbyl na mě, což mi došlo, až po těžším výlezu obtížnosti V. No zpět k první délce, bylo to lehčí lezení s obtížností maximálně IV, sem tam se dalo i něco založit (friend, vklíněnec). První štand (místo pro jištění) jsem na doporučení vynechal a přestoupil jsem rovnou do druhé délky, to byl jen asi 10 m traverz po polici s počátečním asi 1m dlouhým přeskokem. V druhé délce, s domněním nejtěžší délky, jsme se trochu obávali, ale nakonec jsme ji přelezli bez obtíží, bylo to pěkné kolmé skalní lezení s obtížností mezi IV a V. Třetí délku jsem nalézal s pocitem, že to už bude v klidu, vzápětí jsem se dostával do převislých úseků. V nejtěžším bodě jsem prolézal kolem starého jištění v podobě dřevěného klínu s dírou na smyčku. Hned nad ním byl stálý vklíněnec, s nijak čerstvou smyčkou. Hodil jsem tam expresku a co nejrychleji dál. Uff! Po asi 2-4 metrech lezení jsem si oddychl a hlavou mi proběhlo, že to nebylo zas tak lehké. Možná i těžší, než to co jsme lezli předtím, ale co už. Je to za mnou, jen ať si to Honza taky užije. Já si alespoň můžu zapsat, další pěkný a ne úplně lehký výlez. Konec mého tahání lana (lezení na prvním), byl přímo pod očekávaným komínem (široká spára ve skále), který vedl přímo, až na vrchol. Zde musím přiznat barvu. Jelikož to byl můj první komín, tak jsem zbaběle nechal tahání na Honzovi, který samozřejmě byl zkušenější, co se lezení po vlastním týče. Tímto mu opět děkuji za to, že jsem se nemusel tolik stresovat z jištění. Ono v převislém komíně, s pohledem dolů – 200 m, to stejně moc nešlo. J Na druhou stranu, o to více jsem si užil lezení. Až na občasná studená a vlhčí místa, pro komíny klasické podmínky, to bylo velmi zábavné lezení. Většinu času je člověk opřený zády o jednu stěnu a nohami o druhou. Teď už jen zbývá si dobře vybrat, ke které stěně se člověk otočí zády, neboť špatnou volbou si může lezec velmi ztížit další postup.

Byli to asi 4 délky, kde v těch užších místech, jsme měli batoh přivázaný k sedáku. Zhruba uprostřed poslední délky jsem si nalezl přesně špatně a asi 4 metry velmi úzkým komínem jsem měl na ruce a nohy zcela hladkou stěnu, tak jsem šoupal, hekal, šoupal… a opravdu dost povzdechoval, nebo pátý den lezení zanechal hlavně na nohou nezbytnou únavu.

V poslední délce jsme si dělali ještě vlastní štand, protože se lano už táhlo velmi obtížně. I přes to naše poslední délka nebyla nejkratší, byla za to lezecky příjemnější s možností krásného výhledu např. na horu Paternkofel. Jezírka s širou oblohou jak na fotce 3 nevidíte.

A je to tu, dolézám na vrchol, kde mi spolulezec podává ruku a s úsměvem na rtech mě po 8 délkách a asi 6 hodinách vítá na vrcholu Cima Piccollissima. Pojedli jsme, prošli si vrchol, udělali několik fotek, našli dvoje místa pro slanění. Naštěstí jsme věděli, že jedna možnost cesty pro slanění je opravdu špatná, tak jsme zvolili to druhé, značené dle průvodce. Těsně před slaněním dorazili ještě dva členové našeho oddílu, tak jsme začali hned slaňovat, abychom je pak nezdržovali. Všechna místa pro slanění byla v provedení nových borháků, nebo relativně nových klínů se smyčkami. Poté, asi u dvou kruhů, jsme dostali ještě spršku kamenů. Přibližně po 5 délkách slanění, jsme byli na pevné zemi.

Seznam literatury:

[1] Tre Cime. [online]. [cit. 2016-15-8]. Dostupné z:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tre_Cime

0 komentářů

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *